Vanpaia no yoru

"Noví studenti?" Zopakovala Yuuki překvapeně ředitelova slova, Cross jen přikývl. "Ano, nedávno byla uzavřena jedna akademie a někteří studenti přestoupí k nám." Pokračoval Cross. Yuuki, nadšená tou myšlenkou, si sama pro sebe něco drmolila, zatímco Zero od příchodu do ředitelovi kanceláře řekl sotva půl slova. Tvářil se chladně jako vždy, i když... to ráno to přece jen bylo v něčem jiném, jeho pohled se zdál být o trochu více nepřátelský, než obvykle. Že by snad tušil, co přijde? "No, abych byl přesnější, jedná se o akademii Silver. Tato akademie je ale v jedné věci zvláštní, řekl bych, že k té naší má onou skutečností velice blízko." Poslední slova Cross dodal poněkud záhadným tónem, opřel se lokty o desku stolu a jeho propletené ruce mu zakrývaly ústa, zatímco pozoroval oba prefekty a čekal na jejich reakci. "Podobná té naší... myslíte snad... že ti noví studenti jsou upíři?" Vyhrkla Yuuki, ale poslední slova řekla trochu tišeji. Zero jen znechuceně odvrátil pohled, nemusel nic říkat, bylo jasné, co si myslí. Nakonec se mu ale nemůže nikdo divit, že z nových studentů Noční třídy není zrovna nadšený. "Ano, z akademie Silver k nám do Noční třídy přejde šest studentů. A to je ten důvod, proč jsem s vámi chtěl mluvit. Přijedou dnes večer, proto doufám, že se mohu na své prefekty spolehnout, že dohlédnou na to, aby vše proběhlo bez problémů." Dodal Cross, nastala chvilka ticha, když Yuuki při pohledu na Zera váhala, co říct. Zase ten nepřátelský pohled... Povzdychla si v duchu, pak ale odhodlaně zaťala ruce v pěst. "Yosh, makaserou!" To ředitel překvapeně zamrkal, dokonce i Zero se nepatrně pootočil směrem k Yuuki. "Žádný strach, my se o to postaráme, nemám pravdu, Zero?" Řekla energicky a usmála se na Zera, ten si jen povzdychl, jako kdyby říkal "mám snad na vybranou?"
To ráno pak pokračovalo v obvyklém duchu, kdy Yuuki střídavě odbíhala myšlenkami od vyučování k novým studentům z akademie Silver a zase zpět, Zero byl jako obvykle téměř neviditelný a po vyučování se okamžitě někam vytratil. Ovšem přípravy na příjezd se netýkaly pouze prefektů, i Noční třída se musela postarat o několik záležitostí. Přesněji, většinu věcí řešil Kaname, Ichijou pak obstaral formality, ale i zbytek Noční třídy byl o příjezdů nováčků informován. Upíři se také tuto novinku dozvěděli už předešlou noc a té dnešní, tedy vašemu příjezdu, předcházely mnohé dohady a zvědavost. "Akademie Silver, hm? Nikdy jsem o ní neslyšel." Řekl zamyšleně Akatsuki, když ten den posedávalo typické osazenstvo Noční třídy na koleji. "Vlastně to není tak dlouho od jejího založení, ale z jistých důvodů musela být uzavřena." Řekl Ichijou. "Jisté důvody?" Ozval se Aidou pomalu upíjející směs rozpuštěné krevní tabletky ze své sklenice. Ichijou s poněkud rozpačitým úsměvem pokrčil rameny, jako kdyby se omlouval, že na tuto otázku nemůžu poskytnout odpověď. "Spíš než akademie mě zajímají ti noví studenti, podle toho, co Kaname sama říkal, by mezi nimi měl být i někdo z rodiny Miyako..." Nadhodila Luca, kolem vašeho příjezdu a akademie samotné tady skutečně bylo mnoho otázek.
Tak či onak, největší přípravy pochopitelně probíhali u vás. Ten den akademii opouštěli poslední studenti. Davy lidí pohybujících se z místa na místo, mísení hlasů a mnoho aut, svým způsobem to hemžení působilo smutně. Akademie Silver, která byla jistou dobu vaším domovem, místo, kde jste se všichni potkali, místo, které mělo sloužit jako pilíř té ušlechtilé touhy po míru mezi lidmi a upíry. A teď jste tohle všechno měli opustit... Venku byl chvílemi mimo jiné slyšet i výskot dívek z Denní třídy, když kolem procházeli někteří pánové z Noční třídy a nebo místo výskotu zoufalé kvílení, když někteří idolové odjížděli. Vtom se ozvalo zaklepání, letmé a výrazné jako obvykle. "Nana hime, Vaše zavazadla už jsou připravena. Přejete si je ihned odnést do auta?" Ozval se zpoza zavřených dveří hlas Ran. S balením jsi neměla příliš starostí, Ran jako obvykle vše zařídila a ani žádné formality jsi nemusela řešit, o ty se zase postaral Shuji. Ostatní upíři, kteří měli společně s tebou přejít na akademii Cross, byli ve směs všichni ve svých pokojích a balili si své věci. "Tse, nechce se mi věřit, že je konec. Myslím tohle místo a vůbec všechno." Prohlásil Toshio docela otráveně, když si ledabyle dával oblečení do kufru. "Smiř se s tím, prostě musíme začít znovu na jiném místě." Zareagoval vcelku nezaujatě Daisuke a bez problému zavřel svůj kufr, o tom se Toshiovi mohlo jen zdát... Každopádně, Daisuke vypadal, jako by se ho dění kolem vůbec netýkalo, vlastně působil jako obvykle, což Toshia trochu vytáčelo. Jak se tak rval se svým přecpaným kufrem, který se stále odmítal nechat zavřít, chvílemi pohledem zavadil i o Daisukeho. Na co asi myslí? Není možný, aby se ho tohle vůbec nedotklo! Tse, beztak to skrývá. Jeho pohled se u jeho spolubydlícího na chvíli zastavil, po chvíli se otočil i Daisuke a to se jejich pohledy setkaly. Toshio se jen zamračil. "Suchare." Zašklebil se a raději se dál rval se svým kufrem. Do odjezdu sice zbývalo ještě dost času, ale snad každý se chtěl ještě rozloučit se svojí školou.
Tou dobou se ke schodům táhla Yuuzuki se svým kufrem, ale těsně před nimi se zastavila a s povzdechnutím položila svůj kufr na zem. "Mou, tohle není práce pro dámu." Zanadávala sama pro sebe, tedy aspoň si to myslela. "Rád pomůžu." Ozval se čísi hlas těsně za Yuuzuki, až sebou trhla. "Ach, Shuji, takhle mě nelekej!" Vydechla Yuuzuki, to už se Shuji chopil jejího kufru a oba zamířili po schodech dolů do haly. "Nemusela ses s tím obtěžovat, příště stačí jen říct, Yuuzuki chan." Řekl jen tak mimo řeč, Yuuzuki se usmála a jen zakroutila hlavou. "Nemůžu tě pořád s něčím otravovat, ale díky, gentleman jako vždy." Nad tím komplimentem se Shuji jen spokojeně usmál, u vchodových dveří se ti dva zastavili. "Odnesu ho do auta, ano? Hádám, že se taky půjdeš rozloučit s různými místy, že?" Zeptal se a Yuuzuki přikývla. "Je toho hodně, co chci ještě aspoň jednou vidět. No, tak já půjdu a ty dej pozor na faninky, Shuji!" Mrkla na něj Yuuzuki a vytratila se někam ven, Shuji si jen s úšklebkem poupravil klobouk a s Yuuzukiným kufrem pokračoval ven, pozor na faninky, jo? Cestou k autu Shujiho obklopil houf jeho obdivovatelek, všechny se zlomeným srdcem, že už svého idola pravděpodobně nikdy neuvidí. "Je mi líto, dámy, tohle asi bude sbohem." Řekl Shuji mírně, načež následoval plačtivý výkřik těch dívek.
"Aihara senpai, neodjíždějte!"
"Ještě... ještě to nemusí být konec! Na jakou školu přecházíte, senpai?"
"Přihlásím se na jakoukoliv školu, jen pokud tam bude i Aihara senpai!"
Jedna se překřikovala přes druhou, dobře známá scenérie, a Shuji jen s rozpačitým úsměvem procházel tím dívčím chumlem zpět na kolej. "Ach, lichotíte mi, ale tady se naše cesty rozchází." Div, že se mu podařilo dostat se dovnitř, aniž by se ten dav nevalil za ním. Po těchto slovech se ozvalo další zoufalé zasténání. "Nikdy na vás nezapomenu, dámy." Řekl nakonec a hodil svůj klobouk přímo doprostřed té sešlosti a rychle zavřel dveře. Ani se nemusel dívat a podle zvuků věděl, jaká litá bitva o jeho klobouk se venku rozpoutala. Shuji si konečně oddychl a z opěradla sedačky v hale vzal jiný klobouk a hned si ho nasadil, ten k uniformě už nebudu potřebovat... škoda, doufám, že se mi podaří sladit nějaký klobouk s mou novou uniformou...
Tak se přípravy chýlily ke konci, každý se dle svého uvážení rozloučil či nerozloučil se všemi spolužáky a místy a sotva se na nebi objevila první hvězda, vyjely z areálu školy i dvě černé limuzíny a ve skrytu noci nechávaly akademii Silver někde za sebou. V první limuzíně jsi seděla ty společně se Shujim a Ran, zpočátku to byla opravdu tichá cesta, ale Shujimu to nedalo. "Řekněte, Miyako hime, jak se těšíte na staré známé? Kuran Kaname... co vím, je vedoucím Noční třídy akademie Cross, je na vaší pozici, rovněž čistokrevný... Ptám se jen proto, zda bude třeba podniknout jisté kroky po příjezdu na akademii, nebo si nebudete dělat nároky na obhájení své nynější pozice, hime sama?" Shujimu se po dlouhé době zase jednou objevil ve tváři ten záludný úsměv, který ovšem vzápětí nahradil úsměv neškodný a mírný, a on jen čekal na tvou reakci. Mezitím v druhé limuzíně, kde seděli Toshio, Daisuke a Yuuzuki probíhala už nějakou tu dobu diskuze. "Jací asi budou? Upíři z akademie Cross... ach, začínám se těšit čím dál tím víc!" Řekla zasněně Yuuzuki. "Jejich nejvyšší autoritou je prý Kuran Kaname, sám jsem na něho zvědavý a tak samo na jeho zástupce, Takuma z rodiny Ichijou." Přidal se Daisuke. "Samotný Kuran a pak ještě někdo z rodiny Ichijou? Páni, co upír, to jiná významná rodina, začínám mít komplexy." Zareagoval Toshio a poslední slova dodal s kapkou kousavé ironie.
Ať už s hovorem či bez něj, cesta uběhla vcelku rychle a po hodině jízdy limuzíny zastavily před branou akademie Cross. Jako první vystoupil Shuji a galantně pomohl tobě i Ran vystoupit, tak samo jako první vystoupili pánové i z druhé limuzíny, aby pak Daisuke pomohl Yuuzuki z auta. Řidiči mezitím vyndali všechny kufry, to se brána s letmým zaskřípěním otevřela a naproti vám vyrazilo několik osob v černých a bílých uniformách. "Ah, suteki!" Špitla Yuuzuki s nadšeným úsměvem a letmo se naklonila k Toshiovi. "Nejsou ty uniformy skvělé? Myslím, že ti bude slušet." Zašeptala mu, to už byl uvítací výbor u vás. Abych to upřesnila, studenti v černých uniformách byli naši prefekti a pak čtveřice z Noční třídy - Kaname, Takuma, Hanabusa a Kain. Tobě jako první padli do oka Kaname a Takuma, docela se změnili za tu dobu, cos je neviděla, ale ne tolik, abys je snad nepoznala. "Jsem rád, že Vás mohu přivítat na akademii Cross, jsem Kuran Kaname, vedoucí Měsíční koleje, pokud budete cokoliv potřebovat, obraťte se na mě, nebo na mého zástupce, Ichijou Vám jistě vše vysvětlí." Začal Kaname, načež se on i zbytek kluků z Noční třídy letmo poklonil, ovšem ona poklona byla směřována tobě. Po tomto uvítání se pánové z Noční třídy museli činit a hned galantně nabídli dámám pomoc a chopili se jejich zavazadel, Akatsuki pomohl s kufrem Ran, Hanabusa se chopil kufru Yuuzuki a tobě pomoc nabídl Takuma, jinak by tvůj kufr jako obvykle nesl Shuji. "Soudě podle uniforem, bílá je tedy Noční třída, takže ti dva v černém jsou?" Zeptala se Yuuzuki Hanabusi, sotva se chopil jejího kufru. "Prefekti, oba z Denní třídy." Odpověděl Hanabusa pohotově. Yuuki trochu nervózně stála v povzdálí u brány, byla celá nesvá z Kanameho přítomnosti a do toho ještě to napjetí z vašeho příjezdu, zato Zero klidem přímo překypoval. Bez větších emocí úkosem pozoroval nově příchozí upíry a raději se pak soustředil na okolí a to, jestli se tady náhodou zase nemotá někdo z Denní třídy.
Limuzíny odjely a brána se zase zavřela, vaše skupinka zamířila k Měsíčním kolejím. Ve předu jsi šla ty s Kanamem a Takumou, kousek za vámi pak šli Shuji, Ran a Akatsuki, hned za nimi Hanabusa, Yuuzuki, Toshio a Daisuke a nakonec prefekti, kteří stále hlídali okolí, každý svým způsobem... Yuuki nervózně těkala pohledem z místa na místo, zatímco Zero se sem tam zaměřil na nějaké šustnutí, ale zatím to všechno probíhalo bez problémů, zdálo se, že dneska se nikdo z Denní třídy nepokusil vyplížit se z kolejí. "Dlouho jsme se neviděli, Miyako hime." Zvláštní, to oslovení, od Kanameho to znělo jinak než od ostatních, nebyla v tom ta úcta nebo obdiv, na jaký jsi byla od ostatních upírů zvyklá, ale zároveň to znělo tak nějak nostalgicky a familiérně, ačkoliv to stále byla formalita. Vůbec jeho hlas působil zvláštně, celý ten večer měl podivnou atmosféru, že by to bylo tím místem? Místo, kde se začátek něčeho nového mísí s nostalgií starých dnů, ačkoliv některé věci se nemění, ani po té době se nezměnil Takumův zářivý úsměv.
Tak proběhlo uvítání, cestou ke koleji vám nově příchozím zdejší upíři vysvětlovali, co a jak, co kde je a po příchodu na koleje vás čekala snad celá Noční třída, aby vás uvítala. Opět přišlo menší proškolení, pár informací k pokojům a pak už jste se mohli začít zabydlovat. Ty jsi měla pokoj sama pro sebe, zatímco Yuuzuki skončila s Ran, Daisuke s Toshiem a Shuji se nakonec přistěhoval k jinému aristokratovi. Měl vlastně na výběr, jestli chce s někým sdílet pokoj nebo ne, byl tady totiž ještě jeden volný pro jednoho, ale on si nakonec vybral spolubydlícího. Měli jste volný večer, k ránu vás prefekti měli doprovodit k řediteli a další noc už jste se měli zařadit do výuky.
Ať už to bylo vybalování nebo seznamování se s upíry z akademie Cross, každý z vás svůj večer trávil po svém. Kaname se ještě před tím, než ti ukázal tvůj pokoj, zmínil, že je tady pár věcí k řešení, ale že tě s nimi nebude zatěžovat hned první večer. Zatím to tady nevypadalo špatně, akademie to byla vskutku krásná, vyhovující tvým poměrům a noc byla ještě mladá, ideální podmínky pro menší večerní procházku. Tentokrát jsi šla sama, ačkoliv ti Ran i Shuji nabízeli doprovod, ale nezaškodí dopřát těm dvěma aspoň chvilku volna, že? Venku bylo i teď večer docela teplo, sem tam zafoukal vítr, všude byl takový klid. Ale ty jsi nebyla jediná, co se takhle večer procházela po akademii. Když pominu prefekty, byla tady ještě jedna osoba z Denní třídy. Občas prostě nemůžu usnout, většinou mi stačí jen posedávat v okně a pozorovat noční oblohu, ale tentokrát ani to nepomohlo, prostě mě to táhlo ven. Na takové noční akce a jim podobné výstupy už jsem expert, jediné štěstí, že mě zatím ani jednou nechytli prefekti. A jako už mnohokrát jsem se to rozhodla risknout, nedělám nic hrozného, jen chvilka na čerstvém vzduchu a zase se vrátím... Mám už svoje oblíbené místo u jezera, mimo krásný výhled je to i místo, kudy se dá i docela lehce dostat na druhou stranu k Noční třídě, ale to je spíš poznatek užitečný pro většinu mých hysterických spolužaček, ne tak pro mě.
Došla jsem k jezeru a chvíli u něho posedávala, už jsem se pomalu zvedala, že se vrátím zpátky na kolej, když jsem zaslechla kroky. Zatraceně, prefekt! Musela jsem se rychle zorientovat, odkud ty kroky přicházejí a v závislosti na tom najít správnou únikovou cestu. Nakonec jsem to vzala někam mezi stromy na opačnou stranu od koleje, ale ani schovat se by mi moc nepomohlo, prefekt šel mým směrem. Opatrně jsem vykoukla zpoza stromu, abych zhodnotila vzdálenost a to jsem začínala rozeznávat siluetu Zera. Super, na nikoho lepšího jsem narazit nemohla. Povzdychla jsem si, ale odmítala jsem se vzdát. Zero byl ještě dost daleko na to, abych to stihla přes zeď. Jsem docela mrštná, takže jsem neměla problém dostat se přes větve jednoho stromu na zeď a pak dolů, skončila jsem na území Noční třídy. V tu chvíli mi to ale bylo jedno, hlavně že jsem unikla Zerovi. Prostě chvíli počkám a pak to přelezu zpátky. To se ozvalo křupnutí větvičky, trhla jsem sebou tím směrem, druhý prefekt?! Ale to jsem byla na omylu, totiž, svoji večerní procházku sis trochu protáhla, nechtělo se ti ještě vracet na kolej a teď jsme tam stály, jedna mlčky pozorující tu druhou.

Akademie Cross, další jedna z těch více prestižních škol, na kterou dostat se je poměrně obtížné…. Obtížné pro lidi. Pokud jste upír, není to zas tak hrozné a ještě vás vítají s otevřenou náručí.
Byla jsem jako obvykle ve svém pokoji a stála u okna. V ruce jsem držela malou knížku a pozorovala jsem ty naivní tvorečky, jak pobíhají za našimi upířími kluky, výskají, pokřikují, dělají že brečí a že se jim právě zlomilo srdce....Ach jak humorné. Z přemýšlení mě vytrhlo letmé zaklepání. "Nana hime, Vaše zavazadla už jsou připravena. Přejete si je ihned odnést do auta?" Byla to jen Ran, jedna z mých pravých ruk. „Výborně. Ano, už je tam odneste, ať se zbytečně nezdržujeme,“ odpověděla jsem jí, ale stále jsem koukala z okna.
Ostatní se už taky pomalu balili, prali se se svými kufry a odnášeli věci do limuzín, které už parkovali poblíž školy. Toshio měl ještě chvíli problém se svým kufrem, Daisuke jen nevěřícně vrtěl hlavou, Yuuzuki pomohl nakonec Shuji, který byl cestou k limuzíně obklopen spoustou faninek, které mu nechtěli dát sebemenší chvilku pro sebe. Všechno jsem samozřejmě viděla z obrovského okna v hlavní hale, kde se začali shromažďovat někteří další upíři. Když se dostali do haly všichni, naznačila jsem všem, aby se ztišili, abych mohla mluvit. „Jste všichni připraveni? Žádný problém zatím? Jinak bych vás všechny chtěla požádat o to, abyste se chovali slušně, muži k dámám galantně, dámy aby byli dámy a nechci slyšet žádné stížnosti. Na Cross akademii je přísný zákaz pití krve z lidí a hlídají to tam nějací prefekti....proto vás žádám, abyste se na pozemcích školy krotili. Děkuju, můžeme vyrazit.“ Na všechny jsem se mile usmála a postupně jsme všichni nasedali do limuzín a odjížděli z naší milované školy do cizího prostředí.
"Řekněte, Miyako hime, jak se těšíte na staré známé? Kuran Kaname... co vím, je vedoucím Noční třídy akademie Cross, je na vaší pozici, rovněž čistokrevný... Ptám se jen proto, zda bude třeba podniknout jisté kroky po příjezdu na akademii, nebo si nebudete dělat nároky na obhájení své nynější pozice, hime sama?" optal se mě Shuji při dlouhé cestě a na tváři se mu objevil jeden z těch záludných úšklebků. Opět jsem koukala z okénka limuzíny a pak se na ty dva moje upířátka podívala. „Ano, těším se na ně opravdu moc, jsem zvědavá, jestli se nějak výrazně změnily....Pozici zatím necháme být...aspoň první dva dny do ničeho moc nebudeme strkat nos a potom samozřejmě dám nějaký signál..>: )“ taky jsem se trochu škodolibě pousmála, ale ne tak jako Shuji.
Cesta v luxusních limuzínách opravdu uběhla docela rychle. Všichni jsme se o něčem bavili, v další limuzíně se smáli a dělali si srandu z Cross akademie. Konečně jsme přijeli k hlavní bráně do areálu Noční třídy. Zaparkovali jsme poblíž hlavního vchodu do Měsíční koleje. Shuji vystoupil jako první a následně galantně pomohl Ran a mě vystoupit z auta. Nevím, co to mělo znamenat, ale když mě Shuji držel za ruku, bylo to takové jiné. Takové milé, něžné a nevinné a jakoby mi něco snad chtěl naznačit? Sám mi letmo věnoval takový...u něj docela nezvykle milý pohled. Nedala jsem na sobě to překvapení znát. Z vedlejší limuzíny už Daisuke pomáhal Yuuzuki a Toshio se rozhlížel kolem dokola. Pak k nám přišel uvítací výbor. Měli opravdu krásné uniformy, ale byli teda naprosto odlišné od těch našich. Doufám, že si na ně zvyknu. Všimla jsem si, jak je Yuuzuki z nových upírů úplně nadšená a také z těch uniforem. Toshio a Daisuke se na mě letmo podívali a pak se jen narovnali a snažili se nepůsobit jako nějací výtržníci, jakože ti dva mají neustále nějaké průšvihy. Navíc Toshio a Daisuke byli úplně oněmělí úžasem....Jaká to vzácnost setkat se s dalším čistokrevným a jinými upíry ze vznešených rodin. „Jsem rád, že Vás mohu přivítat na akademii Cross, jsem Kuran Kaname, vedoucí Měsíční koleje, pokud budete cokoliv potřebovat, obraťte se na mě, nebo na mého zástupce, Ichijou Vám jistě vše vysvětlí." Kaname-san se opravdu moc nezměnil. Ani Ichijou. Určitě teda povyrostli a víc jim to teď sluší. Poté se mírně poklonili a následně se o nás všechny galantně postarali. „Mockrát vám všem děkuji za vaši ochotu a doufám, že spolu budeme dobře vycházet. A mimo to, ráda Vás zase vidím, Kuran-sama, Ichijou-sama. Už je to pár let, co jsme se naposledy viděli na mém plesu,“ staří známí vždycky udělají radost. V průběhu tohohle seznamování jsem se pohledem zaměřila o prefekty. Hlavně po té hnědovlasé. Je jasná. Jen ona zase nic neví. Věnovala jsem jí neskutečně záhadný pohled a dál se věnovala svým upírům a starým známým.
Yuuki se mého tajuplného pohledu docela lekla, což byl taky účel. „Neskutečné, jak všichni vypadají nádherně a zároveň nahání husí kůži…“ řekla si Yuuki spíš pro sebe. Zero ji stejně moc nevnímal. Byli jsme mu naprosto odporní a vůbec z tohohle neměl dobrý pocit.
V Měsíčních ubytovnách šlo všechno hladce. Moji upíři plnili mé požadavky a opravdu jsem na ně v tu chvíli byla pyšná. Dokázali se téměř hned začlenit mezi ostatní a prozatím nedělali žádné blbosti. Já zůstala kdesi opodál s Kanamem a Takumou a vzpomínali jsme na všechno možné.
Yuuzuki si kupodivu vzala do parády Luca, jejich zřejmě nevyčerpatelné téma byli uniformy. Toshio si padl do noty s Hanabusou, oba dva vypadali jako andílci, ale oba dva už o sobě stihli zjistit, jací doopravdy jsou. Daisuke se rozhodl seznámit s někým inteligentně vypadajícím...no u Rimy a Shikiho moc štěstí neměl, ovšem u Akatsukiho to bylo o něco lepší.
Mezi tím vším prefekti hlídali areál, aby se tu nedostali studentky z Denní třídy. Už teď měli strach z toho, jestli se to někdo nedozvěděl a třeba něco neplánují, aby se mohli podívat na nové studenty?
Ty jsi o ničem nevěděla, ani si nikdy nepatřila mezi ty naivní faninky, co každé ráno piští před tou obrovskou bránou. Dneska ti něco nedalo a musela ses jít prostě projít. Jindy bys jen seděla ve výklenku, ale dneska byla celá atmosféra jinačí. Svojí půlnoční procházku si vzala svojí klasickou zkratkou a dostala ses až k jezírku. Chvíli si tam byla, ale nemohla sis ani pořádně pročistit hlavu a uslyšela si kroky. Prefekt! A Zero! Nikoho lepšího si chytit opravdu už nemohla. Vlastně možná jo.
Tou samou dobou jsem také byla venku, kupodivu bez svých oblíbenců, kteří mi neustále dělají doprovod. Chtěla jsem si pročistit hlavu a ujasnit si pár věcí. Ale místo přemýšlení si mě opravdu zaujala. Jakoby z ničeho nic ses přede mnou objevila. Řekla bych, že jsem spíš vylekala já tebe.
Stáli jsme naproti sobě a tys na mě hodila takový rychlý pohled, který jakoby říkal „Doufám, že mě nepráskneš“ a opět z ničeho nic si zmizela kamsi do křoví. Vypadala jsem teď opravdu překvapeně a zároveň uraženě. Než jsem se ale nadála, objevil se tam prefekt. Docela se zarazil, když mě uviděl a nasadil takový otrávený výraz. „Neproběhla tu nějaká studentka z Denní třídy?“ ukázala jsem prstem směr, kde jsi byla. To jsi asi nečekala, že tě někdo takhle hned práskne. Zero se za tebou chtěl rozeběhnout, ale to jsem ho stihla chytit za rukáv. Taky vypadal docela uraženě a jakoby se mnou pohrdal. To samozřejmě nedovolím. Jen se mi na okamžik rozzářili oči červeně a jako bych Zera hypnotizovala. „Hime...pro příště chci, abys mne oslovoval Hime….“ řekla jsem důrazně. Ani bych se nedivila, kdyby se ten prefekt zalekl, akorát to nedává vědět. Pak jsem ho pustila a vracela jsem se bohatou zahradou zpátky na kolej. Zero na mě jen znechuceně chvíli hleděl a v duchu si říkal něco jako Jí tak budu oslovovat....jestli na tohle byla zvyklá tam, tak tady teda na to může zapomenout >->
Zero se mezitím vydal za tebou. Ty už jsi byla zase na útěku, nechtěla si mít z toho průser, navíc on si určitě bude myslet, že si chtěla jen špehovat kluky z Noční. Bohužel, ať už tvoje snaha byla sebevětší, Zero tě stejně chytil. „Seš normální? Pobíhat tu po večerech a strhávat na sebe pozornost?! Příště tě tu už nechci vidět, stejně jako každého jiného studenta z Denní!“ Zero nebyl zrovna dvakrát přátelský a milý a pevně tě držel za zápěstí tak, abys znova neutekla. Zero tě pak táhl jako psa na řetězu. Tobě se to určitě dvakrát nelíbilo, ale co ti zbývalo? Zero byl přeci jen silnější a vymanit se mu bylo nemožné. Pak se ale Zero z ničeho nic zastavil a cítila si, že jeho stisk je chvílemi pevnější. Možná sis toho ze začátku nevšimla, ale při utíkání a přelézání přes zeď a bůh ví co dál, ses trochu poranila na hřbetu ruky a až teď tě to začalo pálit a začala z toho téct krev. Zero začal zhluboka oddychovat a najednou tě pustil. „Běž pryč! Běž zpátky na kolej!“ skoro až zařval. Začal se chovat opravdu divně. Rukou si zakrýval obličej a začal s sebou tak divně kymácet, až nakonec skoro upadl opodál do trávy a vypadal, jakoby každou chvíli měl dostat nějaký záchvat. Co teď? Utečeš někam pryč, vrátíš se zpátky do svého pokoje nebo u něj zůstaneš?
Já se sama vrátila na koleje, téměř všichni už byli ve svých pokojích. Jen Hanabusa a Toshio si ještě povídali na gaučích. „Nana-hime! Nemusíte si dělat s námi starosti, nebudeme nijak rušit a za chvíli už půjdeme do svých pokojů!“ postavil se Toshio a div že nesalutoval. Jen jsem se na něj mile usmála, „Hai, děláš mi radost. Oyasuminasai.“ Rozloučila jsem se s nimi a zmizela jsem na schodech. Hanabusa byl z chování Toshia docela překvapený, pak až pobavený. „Ale jinak opravdu vypadá hrozně moc mile. Je opravdu taková křehká, jak se zdá? Třeba Kuran-sama je občas dost krutý…“ začal si Hanabusa vylévat srdíčko a dál rozebírali čistokrevné upíry a jejich chování.
Na druhých schodech jsem potkala Shujiho. „Hime sama! Konečně jste zpátky, už jsem se začínal bát, že budete beze mne ztracená,“ řekl s takovou lehkou ironií Shuji. Oba dva jsme se zastavili v půlce schodiště. Já byla o pár schodů výš a díky tomu jsem trochu dorostla Shujiho. „Příště si tě radši vezmu s sebou...I já jsem si připadala docela nejistá...“ nasadila jsem takový skoro až ublížený pohled, pak jsem se ale jen mile usmála, „Oyasuminasai Shuji a před vyučováním tě budu očekávat ve svém pokoji,“ ještě jsem mu tak letmo zamávala a odešla jsem do svého nového pokoje, kde už byli dávno moje nevybalené kufry a na posteli byla složená bílá uniforma přesně pro mě. Shuji se jen tak zběžně pousmál a taky mi popřál hezkou noc a i on odešel k sobě vybalit si věci a zároveň najít nový klobouk, který by ladil k jeho nové uniformě.

Uběhlo pár hodin a Denní třída končila vyučování a do školního komplexu jsme měli nastoupit my, Noční třída a učit se hezky přes noc. Kuran mě stihl informovat o tom, jak to tady chodí a že se nejdřív na všechny čeká a pak spolu všichni odchází z koleje do školy. Asi hodinu před srazem v hlavní předsíni mi někdo zaklepal na dveře. Byl to Shuji, přesně jak jsme se domluvili. Ani nečekal na vyzvání a rovnou vstoupil do vnitř. Už jsme na tenhle systém zvyklý, jen zaklepe a vejde. Jsme tak domluvení a zatím nám to vyhovuje :3 „Hime-sama, tak jsem tady. Můžu s něčím pomoc?“ zavřel za sebou dveře. Shuji se pak docela lekl mého zoufalého výrazu. „Etoo... Je mi to neuvěřitelně trapné a hloupé...ale jak už pár set let nosím jen kimona a yukaty a tak....Nejde mi uvázat mašle kolem krku...“ nasadila jsem takový utrápený výraz a zároveň zahanbený. Shuji se musel zasmát. Jen nevěřícně zavrtěl hlavou a přistoupil ke mě. Vzal mi červenou stužku z ruky a uvázal mi dokonalou mašli kolem krku, ze zadu mi narovnal košili a pomohl mi správně se navléct do bílého saka. „Tak, já myslím, že vám to takhle sluší, ale je to teda opravdu nezvyk vidět vás v něčem takovém....školním...“ Shuji se na chvíli zatoulal myšlenkami někam pryč. Cítila jsem se v tom trochu nesvá. Tak málo vrstev a ještě takových divných a moc na tělo všechno...navíc mi byli vidět nohy! Pořád jsem sebou nejistě vrtěla a všechno si pořád někam popotahovala. „Hime, vy jste opravdu kouzelná!“ Znova se jen smál, pokaždé si ze mě dělal srandu a nechával mi všechny moje nedostatky pořádně sežrat. Jemu jsem to ale za zlé neměla. Asi další půl hodinu jsme taky spolu řešili uniformy, já se pořád musela na sebe koukat do zrcadla, Shuji se mě pořád snažil přesvědčit, že mi to opravdu sluší a že se nemusím cítit nijak divně.
Deset minut před danou hodinou jsme opustili můj pokoj a vydali se do haly, kde už pár jedinců čekalo. Hanabusa doslova zářil energií a vedle něho hyperaktivní Toshio. Celou dobu se je snažili uklidnit Akatsuki a Daisuke. Ichijou-san už tam taky stál a při mém příchodu nasadil opravdu úžasně milý a oslnivý úsměv. Všichni nás pozdravili, po mě dorazil i poslední...Kuran...a mohlo se jít. Kuran, já a Shuji jsme šli hezky ve předu a ostatní už se nějak poskládali. Tohle složení nám ale dlouho nevydrželo. Došli jsme k obrovské bráně, Hanabusa se nacpal dopředu, Toshio a Akatsuki šli hned za ním a my, čistokrevní plus Shuji jsme skončili vzadu. Divné...Kaname mi ale všechno opět vysvětlil a že se nemusím ničeho bát. Z druhé strany byla slyšet píšťalka a následně ta prefektka. Snažila se utišit pištící děvčata...páni, bylo to tu dost podobné, jako u nás.
Obrovská brána se začala otevírat a naše třída vstoupila dál do školního komplexu. Děvčata byla seřazena po stranách a ze začátku ječeli hlavně Aidovo jméno...pak si ale všimli nových studentů a byli celé oněmělé úžasem. „Dámy, prosím seznamte se s mým novým kamarádem Toshiem! Přijeli sem opravdu zdaleka, takže buďte na ostatní hodné ano?“ Hanabusa je v tomhle oblbování opravdu profík. Celé to bylo opravdu zmatené, navíc byl tu jeden prefekt a to Yuuki, která málem slintala po Kuranovi. Že si ti dva nedají pokoj...
Toho drzého a nevychovaného prefekta jsem zatím nikde neviděla, dokonce jsem ani necítila přítomnost té druhé drzé slečny. Kde asi tak jsou??

Menší černovláska oblečená v kimonu, téměř mi splývala s okolní tmou nebýt těch uhrančivých očí. Temně tyrkysové a přesto ve tmě tak jasné, byl to zvláštní pocit dívat se do nich, ještě jsem u žádného člověka neviděla takový pohled. Za normálních okolností bych ji asi ještě chvilku pozorovala a pak se s ní dala do řeči, ale bohužel, já měla tak trochu za zády prefekta, Zera, abych byla konkrétnější, což mi moji situaci nijak neulehčovalo. Jen jsem po tobě střelila pohledem a s ukazováčkem letmo přiloženým na rtech jsem ti naznačila, ať nic neříkáš. Oči mi rychle těkaly po okolí, než jsem se rozběhla k jednomu křoví. Doufala jsem, že až se objeví Zero, třeba mu řekneš, žes nikoho neviděla nebo ho pošleš opačným směrem. Téměř vzápětí se přes zeď ladně dostal i náš prefekt, setkání s tebou ho stejně jako mě trochu překvapilo, ale u Zera to bylo něco jiného. Nelíbil se ti jeho pohled, byl tak nepříjemně chladný, bez špetky úcty, to tě urazilo. "Neproběhla tu nějaká studentka z Denní třídy?" Ano a ještě se ani neobtěžoval s jedinou slušnou formalitou, ta ignorace se tě dotýkala daleko víc než ten chladný pohled. A pak to přišlo, bez sebemenšího zaváhání jsi ukázala mým směrem, prostě jsi mě práskla! Dělá si srandu? To neudělala... Nechtělo se mi věřit, jak snadno jsi mě prozradila, ani nezaváhala, mrcha jedna! Zero už zamířil mým směrem, když jsi ho z ničeho nic chytla za rukáv. Zero se prudce otočil a vaše pohledy se setkaly, děsivý okamžik. Tvoje rudě zářící oči jako by se vpíjely do těch jeho, ale Zero tvůj hypnotizující pohled s chladem a opovržením odmítal, jaká drzost... "Hime... pro příště chci, abys mne oslovoval Hime..." To jsem ještě zaslechla, když jsem se opatrně a co nejrychleji pokoušela od vás vzdálit. Ještě jsem se na okamžik otočila, abych si ujasnila, jak daleko ode mě jste a v té kratičké chvíli jsem zahlédla tvé oči. Byly jiné než předtím, temná červeň připomínající krev, v tu chvíli jsem se ale víc starala o útěk než o tebe.
Zero se dlouho zdržovat nenechal, na tvoji poznámku nic neřekl, myslel si svoje, jako kdyby on někdy mohl projevit upírům nějakou úctu. Snažila jsem se mu utéct, ale marně, o chvíli později mi Zero zastoupil cestu a ne zrovna jemně mě chytl za zápěstí. "Seš normální? Pobíhat tu po večerech a strhávat na sebe pozornost?! Příště tě tu už nechci vidět, stejně jako každého jiného studenta z Denní!" Seřval mě Zero, já sebou jen cukla a uraženě odvrátila hlavu. Paráda, byla jsem zahrnuta mezi hysterické faninky. Byla jsem naštvaná sama na sebe, neměla jsem přes tu pitomou zeď lézt, kdyby mě chytil na pozemcích Sluneční koleje, nemusel z toho být takový problém. Zero mě táhnul za sebou, připadala jsem si jak zločinec. "Hanase, jibun de iku!" Trhla jsem sebou, ale nebylo to moc platné, Zero měl prostě větší sílu, to se ale najednou zastavil. Čekala jsem další seřvání nebo nějakou "milou" poznámku, ale on mlčel. Zerův stisk začal být bůhví proč silnější, co mu kruci je? To jsem ho tolik naštvala? Nechtělo se mi věřit, že by za tímhle chováním byl můj noční výlet, kolikrát už musel Zero odhánět v noci holky z Denní třídy přímo od školní budovy a já prakticky nic neudělala, ne? "Ite!" Sykla jsem bolestí, na ruce, za kterou mě Zero držel, jsem začala pociťovat ostrou bolest a když mě pak Zero pustil, uviděl jsem krvavou ranku. Předtím jsem si toho ani nevšimla, nejspíš jsem se škrábla o nějakou větev a teď to s nepříjemným štípáním krvácelo, i když jen lehce. Od toho škrábnutí jsem zvedla oči k Zerovi, ten ale těžce oddychoval a pár kroků ode mě couvnul. "Zero, jsi-" Ani jsem to nestačila doříct, když na mě Zero téměř zařval. "Běž pryč! Běž zpátky na kolej!" Trochu jsem se lekla, nechápala jsem, co se to s ním děje, ale Zero si namísto vysvětlování třesoucí se rukou zakryl obličej, jenže to všemu jen přihoršilo. Ke vší smůle to byla ta ruka, kterou mě držel a na prstech mu zůstalo pár skvrn od mojí krve. Zera pach krve ochromil, jeho upíří já se bezohledně začalo drát ven. Vrávoravě došel k nejbližšímu stromu a hned se u jeho kmenu svezl do trávy, stále si zakrývaje obličej. V první minutě jsem tam strnule stála, měla jsem strach, co se to se Zerem děje. Ať už to bylo, co chtělo, bylo vidět, že trpí. Zatla jsem ruce v pěst a konečně se vzpamatovala, rozběhla jsem se k němu. "Vrátit se na kolej a tebe tu nechat?" Řekla jsem nevěřícně, za jakého bezcharakterního ignoranta mě to má. Povzdychla jsem si v duchu a v podřepu se k němu naklonila. "Vstávej, pomůžu ti na kolej." Zero ale mlčel, jen se třásl a odvracel se ode mě. Takhle to nepůjde, v takovém stavu ho sama až na naši kolej neutáhnu... ale Měsíční kolej je blíž, yosh, to zvládnu! Proběhlo mi hlavou a opatrně jsem chytla Zera za ruku, kterou si zakrýval obličej. "No tak, k Měsíční koleji to není tak daleko." Sotva jsem vypustila z pusy Měsíční kolej, Zero sebou vyděšeně cuknul, znovu mě chytl za ruku a prudce ji od sebe odtáhnul. "Nemůžu... na žádnou kolej..." Dostal ze sebe, děsila ho představa, že by ho takhle měl vidět ještě někdo jiný, už tak mu vadila moje přítomnost, natož jít prosit o pomoc Noční třídu... "Zero-" Hned na začátku věty mě zase přerušila ta bolest, jistě, stále ještě mě za tu ruku držel, bolelo to, měl tak pevný stisk a já cítila, jak díky tomu tlaku začíná z té ranky téct krev ještě víc. Tenký pramínek krve mi pomalu stekl po hřbetu ruky až dolů, každá kapka zahalila trávu do tmavě červené. A to byla skutečně ta poslední kapka, Zero už nedokázal dál vzdorovat. Najednou si k sobě přitáhnul moji ruku, hlavu skloněnou tak, že jsem mu neviděla do obličeje. Najednou mnou projela vlna horkosti, cítila jsem, jak mi Zero slízává krev z ruky, jen jsem zalapala po dechu, když jsem ucítila ostrou bolest, byl to jen okamžik, kdy se Zero zakousnul svými špičáky. Nevěřila jsem, že se tohle vážně děje, jako kdybych se v tu chvíli ptala sama sebe, kdy už se probudím. "Zero, nani wo-" Pokusila jsem se ucuknout, ale marně a když jsem si chtěla pomoct druhou rukou, chytl i tu a ještě si mě přitáhnul blíž. Ztratila jsem balanc a téměř na Zera spadla, klečela jsem u něj, neschopná uvolnit své ruce. A tehdy jsem konečně zahlédla jeho tvář, jeho oči... červeně zářící oči toužící po krvi, jediný pohled a naprosto jsem strnula. On je... skutečný upír... Patřím mezi ty, kteří existenci upírů nepopírají, vlastně jsem se vždycky o tohle téma dost zajímala. Svým způsobem jsem upíry vždycky obdivovala, fascinovali mě, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se stane tohle. Špičáky sající krev, rudé oči... ty oči... už jsem je jednou viděla! V tu chvíli se mi vybavil ten okamžik, když jsem se při útěku ohlížela na tebe a Zera, ano, to bylo ono, ty krvavě rudé oči... Zase jsem se vzpamatovala, bylo to jako dostat se z transu. Chtěla jsem se Zerovi vymanit, ale vzhledem k rozdílu našich sil to bylo lehce nesplnitelné, tak jsem to musela zkusit jinou cestou. "Zero, onegai, yamete." Doufala jsem, že ta slova dolehnou až za tu touhu po krvi, opakovala jsem je znova a znova, když najednou jeho stisk povolil a konečně se ode mě odtáhnul.
Seděli jsme vedle sebe opření o kmen toho stromu, Zero znovu těžce oddechoval, nedokázal se na mě ani podívat, já jen z boku viděla svoji krev, jak mu její pramínky stékají od rtů dolů a její kapky se pak vpíjí do Zerovi košile. "Gomen..." Dostal ze sebe, i jeho hlas byl roztřesený. Mlčela jsem a jen si rychle vytáhla z kapsy kalhot kapesník a ovázala si jím tu ránu, aby už víc moje krev Zera nedráždila. Po té chvilce trýznivého ticha jsem se k Zerovi otočila a opatrně mu položila ruku na rameno, tu neporaněnou, pochopitelně. Zero sebou cuknul a váhavě se ke mně otočil. "Už jsi... už jsi v pořádku?" Zeptala jsem se, byl sice roztřesený, ale zdálo se mi, že už zmizela ta bolest, s jakou se předtím k tomu stromu sesunul. "Já jsem... mrzí mě to, já..." Těžko hledal slova, ale já jen zakroutila hlavou. "Nemusíš mi nic vysvětlovat, jestli nechceš." Přerušila jsem ho a vstala. "Neboj, nikomu o tom neřeknu." Zero už se jakž takž vzpamatoval, teď ho ale trochu zarážela moje reakce. Po všem, co se teď stalo, se v klidu zvednu a řeknu tohle? Nejspíš čekal, že se ho budu bát, křičet, utíkat, nejspíš čekal, že ho uvidím jako monstrum, jakým si sám připadá. "Ne, co teď budeš dělat, prefekte? Noc je ještě dlouhá, neměl by ses raději vrátit na kolej?" Ozvala jsem se, to Zero jen zakroutil hlavou. "Musím zůstat, Yuuki by mě hledala." Při těch slovech se mu hlavou mihlo, že už se po něm nejspíš dávno shání, měla bych se co nejrychleji vrátit na kolej.  Nemusel ani nic říkat, vlastně už jsem si taky přála být zpátky ve svém pokoji, moje noční procházka nabrala krapet divočejší scénář, než jsem očekávala. "Raději už půjdu." Řekla jsem ještě a pak zamířila k vedlejšímu stromu, který měl větve tak akorát pro přelezení té zdi. Než se Zero nadál, byla jsem pryč.
Noc ubíhala hodinu za hodinou, minutu za minutou, a když už se pomalu chýlila ke konci, někdo zaklepal na dveře tvého pokoje. Až na tvé vyzvání ten někdo vešel dovnitř, byl to Takuma. "Nana san, čas na návštěvu ředitele, prefekti už čekají." Řekl Ichijou mile jako vždy, galantně ti podržel dveře, pak jste oba zamířili po schodech dolů do haly, kde čekal Kaname. Jen ti letmo pokynul rukou a společně jste zamířili ven, Takuma už s vámi nešel. Sotva se za vámi zavřely dveře, Takuma se pousmál. "Potřebuješ něco, Aihara san?" Shuji stál nahoře u schodů a opíral se o zábradlí. "Vlastně ne, jen jsem se ujišťoval, že je Miyako hime ve správných rukou." Odpověděl Shuji s mírným úsměvem. "Skutečně se o ni staráš." Řekl Takuma a Shuji nenuceně rozhodil rukama do stran. "Kdyby se nemohla spolehnout na svoji pravou ruku, pak na koho?" S těmi slovy si lehce nadzvedl klobouk na znamení loučení a pak odešel zpět do svého pokoje dovybalovat si poslední věci.
Ty a Kaname jste mezitím za doprovodu prefektů zamířili k řediteli. Ty a Kaname jste šli ve předu, prefekti kousek za vámi. Stejně jako během vašeho příjezdu, tak i teď oba působili stejně. Yuuki s tím svým povzbudivým úsměvem chvílemi cosi šeptala Zerovi, ten ale bůhví jak nereagoval a když se pak náhodou vaše pohledy setkaly, znovu tě odbyl tím svým chladem a raději si hleděl svého, ignoroval tě stejně drze jako předtím. Když jste pak došli k ředitelně, prefekti na vás měli počkat a doprovodit vás pak zase zpátky na kolej. Když jste vcházeli dovnitř, Kaname se ještě zastavil u Yuuki. "Děkuji za tvrdou práci, Yuuki." Řekl, ve tváři ten jeho typický klidný úsměv, Yuuki se začervenala. "Ya ya, to je jen povinností prefekta." Řekla nervózně, načež Kaname zamířil hned za tebou do ředitelny. Yuuki si v tu chvíli ani nevšimla toho varovného pohledu, jaký Zero na Kanameho vrhal. "Vítám tě na naší akademii, Miyako san. Doufám, že první noc proběhla bez jakýchkoli problémů." Začal Cross, teď ses ani nemohla divit, že se akademii Cross daří pokračovat v tom experimentu s pilulkami a Denní a Noční třídou, když v jejím čele stojí někdo jako Kaien Cross, uznávaný jak lovci, tak upíry. Cross vesměs vedl spíše takový přátelský hovor, však k dořešení zbývalo jen pár méně důležitých formalit, tak proč ne? Možná tě i trochu překvapilo, jak přátelský Cross byl. Tak či onak, když už se zdálo, že máte všechny formality za sebou, chopil se slova Kaname. "Rád bych ještě probral jednu věc, co se Měsíční koleje týká." Začal a trochu se natočil tvým směrem. "Jak už víš, zastávám pozici vedoucího Měsíční koleje, stejnou funkci, jako byla ta tvá na akademii Silver, Nana hime. Nerad bych tě připravil o něco, na co jsi byla zvyklá ty i tví upíři, proto bych vám rád ulehčil zvykání si na nové prostředí. Pokud se neurazíš, rád bych ti nabídnul pozici druhého vedoucího, jestli to tak mohu nazvat. Rád uvítám tvoji spolupráci a myslím, že to takto bude lehčí i pro tvé upíry, přijímáš tedy, Hime?" Vysvětlil Kaname, ale, tak přece jen myslel i na tohle? Shuji bude nejspíš zklamaný, až zjistí, že žádný převrat nebude nutný, tedy za předpokladu, že nabízený post přijmeš...
Od ředitele vás prefekti doprovodili zpět na kolej, slunce už se pomalu dostávalo nad obzor, když jste se vrátil. Až do setmění měla noční třída volno, ale většina upírů trávila čas na koleji, sluneční světlo bylo příliš protivné, než aby se někomu chtělo strávit nějakou tu chvíli venku. To Denní třídě se pomalu ale jistě blížil začátek vyučování, o pár hodin později už jsem seděla ve třídě a byla myšlenkami lehce mimo. Nebyl jsem ani tak unavená, ale spíš jsem nemohla z hlavy dostat minulou noc, upíři... najednou ten rozvrh dává smysl, tušila jsem, že Noční třída nebudou jen obyčejní zbohatlíci. Jen jsem mlčky seděla v lavici, pohrávala si s tužkou mezi prsty a výuku vnímala jen jako vzdálený zvuk. Ale pokud jsou Noční třída upíři, proč je Zero v Denní třídě? Při té myšlence jsem se lehce pootočila dozadu, Zero i Yuuki taky výuku zrovna dvakrát nevnímali, oba tak na půl pospávali, ale ono se ani není čemu divit, když jako prefekti musejí hlídat celou noc. "Saionji, můžeš laskavě dávat pozor?" Z mých úvah mě vyrušil učitelův hlas, ah jasně, pořád ještě máme matiku. Povzdychla jsem si a otočila se dopředu k učiteli, který už si asi připravoval další káravý proslov. "8x - √3y." Učitel jen překvapeně zamrkal. "Prosím?" Dostal ze sebe. "Výsledek příkladu, na který jste se ptal." Zašklebila jsem se a pak se zase ponořila do svých myšlenek, zatímco učitel zmateně listoval sbírkou, aby nakonec zjistil, že jsem měla pravdu. No, každý dává v hodinách pozor po svém.
Když pak Denní třídě skončilo vyučování, Noční třída se pomalu ale jistě začala chystat na začátek toho svého. No, ty jsi to s chystáním měla více než snadné. Kufry ti už po příjezdu vybalila Ran, pečlivě jako vždy, a i tvé zápasení s uniformou mělo šťastný konec, když ti Shuji s lehkosti sobě vlastní pomohl uvázat tu mašli. Ach Shuji, co by sis bez své pravé ruky počala, ale dnes na něm bylo něco jiného. Nemyslím tím novou uniformu, ke které mimochodem krásně sladil bílý klobouk se stuhou stejné barvy jako jeho vázanka, ale spíš jeho chování. Nebyla to žádná výrazná změna, jen náznak, ale co jste přijeli na akademii Cross, Shuji se zdál být pozornější, ostražitější, víc tě hlídá, že by snad žárlil? Tak či onak, po všech přípravách se Noční třída shromáždila u brány, která se za nadšeného jásotu dívek z Denní třídy začala otevírat.Jekot faninek se příliš nelišil od atmosféry, jaká vládla na akademii Silver a zdálo se, že se tví upíři lehce zařadili. Hanabusa ve předu už rozdával úsměvy a představoval všem Toshia, ten si to docela užíval a taky s veselým koukal po holkách z Denní třídy, ovšem Toshio si spíš vybíral jídlo... Zatraceně, musím se držet, Nana hime by mi to neodpustila. Navíc, tady se na školních pozemcích nesmí pít krev, debilní pravidlo... Prostě to vydržím, budu muset, jenže některé vypadají fakt lákavě... :Hehe...:A zatímco Toshio sváděl vnitřní boj, ostatní z akademie Silver se spíš rozkoukávali, sem tam nějaký ten úsměv, jinak se ale spíš bavili se svými novými známými z Noční třída. Ovšem, byly tady i výjimky, třeba Yuuzuki byla z té atmosféry přímo unešená. "Sugoi, u nás to vypadalo podobně." Usmívala se, druhý výtečník pak byl Shuji. Hned několik dívek při pohledu na něj jen ohromeně zíralo a už bylo slyšet věci typu "Podívej, ten s tím kloboukem!" nebo "Ah, kawai, ten úsměv~" Po tobě se taky ohlíželi, už jen proto, že jsi byla tak blízko Kanameho, ale byl tady ještě jeden speciální, ehm, pozorovatel. Po vyučování jsem chtěla odchytit Zera, ale jak na potvoru někam zmizel, myslela jsem si, že třeba už šel s Yuuki k bráně, ale tam taky nebyl, naopak jsem tam měla to štěstí potkat tebe. Naše pohledy se na okamžik střetly a já v tu chvíli měla sto chutí zabít tě na dálku. Uragirimono! Tohle ti nezapomenu! Shuji si naší menší výměny pohledů všimnul a ve tváři se mu objevil pobavený úsměv. "Ara, to už jste si stihla nadělat nepřátele, Miyako hime?" Řekl se smíchem, já se s tebou ale dlouho nezdržovala, chtěla jsem najít Zera. Mou, tady taky není. Možná, kdybych se zeptala Yuuki... iie, nemám jistotu, že to o Zerovi ví, navíc, i kdyby, slíbila jsem, že budu mlčet. A tak jsem se vzdálila od davu ječících faninek a ignorujíc všechny fešáky z Noční třídy jsem se vydala hledat Zera.

Jistě, úplně jsem zapoměla na to, že jsem byla ještě v ředitelně. Musela jsem jít s Kanamem po boku a s prefekty za zády. Opravdu příjemný pocit, to vám teda povím. Bělovlasý drzoun byl stále drzý a nevychovaný a ani teď radši nic neříkal, natož aby mne oslovil Hime! A Yuuki...Naivnka jedna pitomá. Je tu s námi necelých deset minut a už mi leze na nervy. Konečně jsme došli k ředitelne. Aspoň tady bude chvíli klid...a to nás tihle nevychovanci bez jakékoliv úrovně mají doprovodit zpátky?
"Děkuji za tvrdou práci, Yuuki." řekl tak neuvěřitelně sladce, že by to i se mnou něco udělalo. Panebože, tohle divadýlko si fakt mohli odpustit. "Ya ya, to je jen povinností prefekta." Tyhle kecy opravdu nepotřebuju poslouchat. Zaklepala jsem místo toho na dveře a pak čekala na Kanameho, až se uráčí s ní rozloučit. Ara ara, co to vidím! Že by nějaké nepokoje mezi drzounem a Kanamem? Měla bych jejich vztah detailněji prozkoumat...
"Vítám tě na naší akademii, Miyako san. Doufám, že první noc proběhla bez jakýchkoli problémů." Přivítal mě ihned Cross. Wow, sám velký lovec upírů, Kain Cross osobně. Nikdy bych do něho neřekla, že zrovna on založí nějakou akademii. Byl neuvěřitelně milý, přátelský a neskutečně užvaněný. Ředitel mne zahrnul spousty informacemi a jinými formalitkami a Kaname jen stál opodál a chvíli vypadal, že je myšlenkami úplně jinde. "To mi připomíná, že ředitel Silver vás pozdravuje a vzkazuje, že se o nás máte dobře postarat. Myslím si, že to nebude velký problém...a měla bych jednu otázku ohledně pití lidské krve na školních pozemcích.." chvíli jsme si s ředitelem ještě vyříkali všechno potřebné a vyjasnili nejasné záležitosti a pak následující ticho přerušil Kaname. "Rád bych ještě probral jednu věc, co se Měsíční koleje týká." Začal a trochu se natočil mým směrem. "Jak už víš, zastávám pozici vedoucího Měsíční koleje, stejnou funkci, jako byla ta tvá na akademii Silver, Nana hime. Nerad bych tě připravil o něco, na co jsi byla zvyklá ty i tví upíři, proto bych vám rád ulehčil zvykání si na nové prostředí. Pokud se neurazíš, rád bych ti nabídnul pozici druhého vedoucího, jestli to tak mohu nazvat. Rád uvítám tvoji spolupráci a myslím, že to takto bude lehčí i pro tvé upíry, přijímáš tedy, Hime?" Tak to mě teda dostal. Chudák Shuji, zase mu někdo zkazil radost. Ale co, pro teď to přijmu a Shujimu se najde jiná...práce...
"Je úžasné vidět, že jste na nás tak mysleli. Hai, přijímám tvojí nabídku, Kuran-san," řekla jsem mile a nevině, jak to umím už přes 600 let. Ještě chvíli nás Cross bombardoval různými žvásty...choval se opravdu divně, takhle jsem ho zažila snad poprvé v životě.
Vyšli jsme z ředitelny, tam na nás zase čekali ti dva. Začala jsem být docela unavená. Nemohla jsem se dočkat svého nového pokoje a hlavně svého klidu!
Slunce se začínalo drát na oblohu a pro tebe začal nový nudný den. Ve škole se ti dvakrát pozor nechtělo dávat, taky proč že? Momentálně si měla hlavu plnou zajímavějších skutečností než nějakou rovnici o neznámé x. Nemohla si z hlavy dostat ten večer. To zjištění, že noční tvorové prahnoucí po krvi opravdu existují a jsou tu mezi vámi. Jsou tu opravdu blízko. Všechno ti začalo zapadat. Jasně, noční třída. Je přece blbost, aby normální člověk vydržel každý den učit se v noci a ve dne spát a aby byli všichni tak úžasní?
Nastal ten, pro tebe otravný, čas na výměnu tříd. Většina holek z denní třídy už čekaly u brány a nadšeně tam hulákaly a poskakovaly a čekaly na tu úžasnou chvíli, až Noční třída vejde. Všichni už mohli slyšet Yuuki a její píšťalku, která bodala do uší. Zero nikde nebyl a toho sis taky nejdřív všimla.
Brána se začínala otevírat a Noční třída procházela skrze všechny ty upištěné fanynky. Toshio a Aido si to opravdu užívali. Akatsuki a Daisuke spíš trpěly a zároveň to všechno ignorovali. Shuji už si taky dokázal najít svojí skupinu fanynek. Nevěřila jsem svým očím! Je to úplně stejné jako u nás. Ty lidské naivky vypadali úplně stejně, jak ty od nás. Akorát ty uniformy se lišili. A pak jsem zpozorovala tebe. Když se naše pohledy střetly, Shuji, Ran a Toshio si toho nemohli nevšimnout. V tu chvíli tvůj pohled mluvil jasně. Že by z tebe vyrostl další lovec upírů?? "Ara, to už jste si stihla nadělat nepřátele, Miyako hime?" pousmál se škodolibě Shuji. "Co je to za holku, že na vás tak blbě zírá?!!" nelíbil se tvůj pohled Toshiovi a stejně zlý pohled, jako si hodila po mne, on hodil po tobě. Ran se k tomu nijak nevyjadřovala. "Iie, nemyslím si, že to bude náš nepřítel. Ale pro jistotu dneska večer pošlu někoho z vás na menší výlet kolem Měsíční koleje. Absenci už nějak vyřeším..." zapřemýšlela jsem se. "Nejsou ti lidi kouzelní?" přitočila se k nám Yuuzuki s milým a andělským úsměvem. "Hai, to jsou. Jsou přímo k sežrání," řekla jsem taky tak nevinně, i když malá zákeřnost by se v tom dala najít. Kanamemu se zřejmě naše debata na lidi moc nelíbila. To nás ale nedonutilo hned přestat.
Ty jsi z těch dalších pohledů moc překvapená nebyla. V hlavě ti pořád znělo jedno a to samé. Upířy. Všichni to jsou upíři! Teď sis ale dělala starosti o Zera. Kde asi tak může být? Co když má zase ty křečovité bolesti jako včera? Ani nevíš proč, nikdy předtím ses s ním nebavila a teď ho chceš hledat? Ani neznáš nějaká jeho oblíbená místa, vlastně nevíš vůbec nic, jenom to, že je to prefekt a ještě ke všemu upír. Teď ti ale tohle všechno bylo jedno. Prostě si ho chtěla najít a tak ses vydala nějakým směrem a prostě si běžela a dávala bedlivý pozor, jestli ho někde nespatříš.
Mezitím Noční třída se přesouvala do školního komplexu. Měli jsme ještě půl hodinu do začátku výuky. Já, Shuji, Ran a Toshio jsme postávali u jedné menší fontánky, která byla uprostřed školního areálu. Yuuzuki a Daisuke se někde bavili s dalšími upíry a snažili se trochu zapadnout. "Toshio, myslím, že dneska propásneš svoji první výuku. Doufám, že tě to moc nemrzí..." zeptala jsem se s takovou ironií v hlase. Toshiovi se rozzářili oči. "Budu chybět? Miyako-hime! Vážně nemusím na vyučování? A co pro to musím udělat??" řekl nadšeně a vypadal jako malé štěně, které je nadšeno novou hračkou. "Nic extra důležitého. Pamatuješ na tu blondýnku u brány? Chtěla bych po tobě malou laskavost ohledně ní...jo a nezapomínej prosím, že na školních pozemcích se nesmí prolévat krev...ale..."zamyslela jsem se. Je tu přísný zákaz pití lidské krve a i přes to jsem minulou cítila krev a troufám si říct, že patřila tobě. Hmm, že by prefekt neudržel své upírské já a jeho obětí ses stala ty? Takže sám prefekt porušuje pravidla školy? "Změna....mysli prosím na to, že je zakázáno pít lidskou krev...v případě, že tě bude někdo sledovat. O samotě si dělej co chceš...ale i tak prosím, kroť se. Nechceme mít hned první den problémy, hm? Tak si užij den, Toshio." Toshio jen zbrkle kýval hlavou a pak konečně mohl odběhnout pryč. Ano, chudák malý...ve škole vždycky trpí. Já se mu kolikrát nedivím, někdy mě to taky všechno ubíjí.

Den utekl jak voda a slunce začalo opět zapadat. Ty jsi stále venku hledala Zera, ale neúspěšně. Navíc skončila si někde docela daleko za školním areálem a zároveň jsi byla i docela daleko od kolejí. Sama jsi byla překvapená, kam až si došla. Byla jsi docela vyčerpaná a tak ses opřela o nejbližší strom a svezla ses po něm do trávy. Chvíli jsi takhle zůstala a odpočívala a přemýšlela stále nad upírama. Z přemýšlení tě ale vyrušilo křupnutí větvičky. A pak znova. Trochu si začala být nervózní a radši ses postavila, abys měla lepší rozhled. "Je tu někdo?!" zeptala ses do naprostého ticha. Momentálně bylo slyšet jen šumění stromů a proudění vzduchu. "Mitsuketa~..." zaznělo těsně za tebou. Leknutím si s sebou trhla a automaticky odstoupila o pár kroků pryč. Když ses otočila, naproti tobě stál jeden nový student z Noční třídy a opíral se sebevědomě o strom. "Ara ara, copak tu děláš takhle sama a tak...daleko?" poslednímu slovu dal docela důraz, jakoby to bylo to nejdůležitější slovo na světě. Ty ses mezitím docela rychle uklidnila a nabrala si odvahu. "To mi nic neřekneš? To se semnou nebavíš?" řekl takovým smutným tónem a začal se k tobě přibližovat. Ty ses zase vzdalovala, ale on byl rychlejší. Najednou ses ani nenadála a stál přímo u tebe. Chtěla ses bránit, takhle narušovat osobní zónu se ti teda vůbec nelíbilo. Chtěla si ho odstrčit, ale on tě bleskurychle čapl za ruce tak, aby ses nemohla bránit a otočil si tě zády k sobě a pak si tě ještě k sobě přitiskl. Jednou rukou držel obě tvé a druhou rukou tě pohladil po šíji, docela jemně tě uchopil za bradu a natočil ti hlavu tak, aby měl volně přístupný tvůj krk. Co teď? Vážně se do tebe zahryzne? Nestane se z tebe taky pak upír?! To jsi ale na své šíji ucítila jeho jazyk. Byl tak blízko, ale nebylo to stejné, jako u Zera. Pak jsi ale pocítila ostrou bolest! Ano, bolelo to, vůbec to nebylo jako včera. Zero byl oproti němu snaživější. Tenhle byl docela hrubý a ruce ti taky už nedržel tak galantně jako před nemalou chvílí. Chtěla si se bránit, ale čím víc ses snažila, tím víc tě to bolelo. Pak jsi ale začala cítit únavu, vyčerpanost...že by ti vzal až tak moc krve? I on to zpozoroval a hrubě se od tebe odtrhl. "Ale, to už nemáš energii? Vždyť jsi chtěla tak být kousnutá upírem, potkat je, zkusit to...tak co se teď děje?" zněl, jako by si z tebe utahoval. Škodolibě se usmíval a pustil tě. Ty jsi jen zavrávorala a zakryla sis poraněné místo. "Toshio, pamatuj si mě...a teď pojď, vypadáš docela dost zřízeně..." najednou, jakoby ho někdo vyměnil. Měl takový soucitný pohled a opět galantně ti pomohl udržet se na nohou a doprovodil tě až ke kolejím. Celou cestu povídal. Povídal hlavně o tom, jaký je to pocit sát z někoho krev a pak hodně vyzdvídal tebe.

Mezitím na akademii už začala výuka. Toshia jsem ještě před vyučováním omluvila, Hanabusa vypadal docela zklesle, že tu není jeho nový kamarád. Ostatní už zapadli do kolektivu docela dobře. Yuuzuki se snažila přesvědčit Ran, aby se taky trochu spřátelila....ale Ran...no, držím ti palce, Yuuzuki. Uběhlo už pár hodin, kvůli nám se moc neučilo, spíš nám každý něco říkal...bylo toho moc.
Pak konečně byla delší pauza. "Nana-hime, omluvte mě prosím na chvíli, ale musím ještě zařídit několik věcí spolu s Ran," předem se omluvil Shuji za absenci. Jen jsem kývla hlavou a Shuji byl najednou pryč. Ran jsem taky nikde neviděla...to by mě zajímalo, co zas budou provádět. Další hodinu jsme měli v jiné učebně. Sbalila jsem si věci, pár učebnic do ruky a šla jsem. Zase sama...poslední dobou jsem bez nich opravdu k ničemu. Šla jsem po dlouhé chodbě a trochu se zapomněla ve svých myšlenkách a nehlídala jsem okolí. To se mi taky pěkně vymstilo. Naproti mě někdo šel, taky zadumaný a pak to přišlo! Bác a byli jsme na zemi i s učebnicemi. "Itai..." špitla jsem si pro sebe. "To jsem vážně nechtěl, mockrát se vám omlouvám....v pořádku?" Rychle jsem se vzpamatovala a jen kývla hlavou. Pak jsem si všimla, že jsem narazila do Akatsukiho, který mi zrovna podával pomocnou ruku, abych mohla vstát ze země.

"Idol senpai!" Jedna se překřikovala přes druhou, jména různých kluků z Noční třídy se mísila s hysterickým jásotem, stála jsem tam jen chvíli a už jsem málem měla migrénu. Ttaku, že je to ještě baví... Povzdychla jsem si a chvíli poté zamířila pryč od toho rozruchu. Naši výměnu pohledů jsem nechala být, prozatím... Měla jsem z tebe ten pocit, že to není poslední výhružný pohled, co jsme si my dvě vyměnily. Tak či onak, teď jsem se nehodlala starat o tebe, ale o Zera. Chtěla jsem ho najít, prohodit pár slov, možná se na něco zeptat. Bylo mi jasné, že mi asi nevyklopí všechno, ale po včerejšku by alespoň drobné vysvětlení nezaškodilo. Ale tohle nebyl hlavní důvod, když pak po škole zmizel a neukázal se ani u brány, chytlo se mě nepříjemné tušení. Možná se teď zase třese někde dál od ostatních. Proběhlo mi hlavou, nelíbila se mi ta představa, že se teď Zero zase pere s tou bolestí, navíc, neměla jsem ze včerejška ten dojem, že by si od někoho nechával pomoct, že by o tom komukoliv řekl nebo chtěl říct... Mně to prozradil, ne úmyslně, ale to neměnilo nic na faktu, že o tom vím a nehodlala jsem to ignorovat. Jasně, většina z toho jsou jen domněnky, ale ty si nepotvrdím ani nevyvrátím, dokud Zera nenajdu.
A zatímco já se dala do hledání a Yuuki rozehnala poslední vytrvalé faninky, Noční třída se připravovala k první hodině. Ještě jste měli chvilku času, kterou každý využil po svém. Kanameho jsi zahlédla, jak někam šel s Takumou, zbytek upírů pomalu mířil do třídy, někteří se ještě chvíli venku mezi sebou vybavovali. Třeba Yuuzuki si našla spoustu nových známých, ještě před začátkem hodiny znala celou třídu. Daisuke se zase do toho seznamování až tolik nehrnul, s Akatsukim si docela sedli, taky spolu cestou ke školní budově a před hodinou řešili nejrůznější věci, hlavně pak srovnání akademie Cross a Silver. Daisukeho zajímaly nejrůznější detaily, drobnosti a zajímavosti, co se jeho nové akademie týká, Akatsuki se zase chtěl dozvědět o akademii Silver. Dříve o ní neslyšel, přišlo mu trochu zvláštní, že by téměř nikdo z Noční třídy nevěděl o jiné akademii, která by se pokoušela o stejnou věc jako Cross. Ano, bylo tady docela dost věcí, které stály za objasnění a to i v tvém případě. Našeho drzého prefekta jsi raději pustila z hlavy, koneckonců, krom toho rána jsi ho už neviděla, žádná škoda, tak proč si jím kazit náladu, když nemusíš? Ale když ne prefekt, musel ti úsměv cuchat někdo jiný. Na rozdíl ode mě, ty ses rozhodla jistým způsobem zareagovat na naše dřívější setkání, jak to noční, tak to dnešní u brány. Bylo by vhodné, abych pochopila, s kým mám tu čest. Navíc, vůně včerejší noci u tebe neprošla bez povšimnutí. Lidská krev a byla blízko, nemohla sis být úplně jistá, ale když jsem se tam tak příhodně ochomýtla, že by si snad prefekt dopřál noční svačinku? A to byla taky jedna z věcí, které tě u Crosse trochu zarážely. Klidně nechá upíra- ne, ještě úplně neproměněného člověka s nestabilní touhou po krvi, aby dělal práci prefekta? Každopádně, drahého prefekta teď nebylo jak řešit, zato mě ano. Společně s Shujim, Ran a Toshiem jsi posedávala venku u fontánky, když zazněl princeznin rozkaz. "Toshio, myslím, že dneska propásneš svoji první výuku. Doufám, že tě to moc nemrzí..." Však ty už Toshiovu absenci nějak omluvíš, ne? Navíc, Toshio měl skutečnou radost, že jsi vybrala právě jeho. Nikdy nebyl zrovna typ na posedávání ve třídě a když se mohl ulít z hodiny a ještě k tomu pomoct své Hime sama, kdo by takovou nabídku dokázal odmítnout? Toshio nedočkavě poslouchal tvé instrukce, ne že by si z nich příliš vzal, ale kázání slyšel už tolikrát od tolika různých upírů, tebou počínaje, Yuuzuki konče. Toshio už by byl odešel, když jsi ho ale zastavila, změnila jsi názor. "O samotě si dělej, co chceš... ale i tak prosím, kroť se. Nechceme mít hned první den problémy, hm? Tak si užij den, Toshio." Víc slyšet nepotřeboval, s horlivým přikývnutím zmizel někde mezi stromy. Shuji a Ran si jen vyměnili jeden významný pohled. "Bez urážky, Miyako hime, ale není to příliš riskantní?" Nadhodil Shuji. "Poslat zrovna Toshia..." Dodala Ran a Shuji se na tebe koutkem oka podíval. "Klidně jsem to mohl vyřídit sám, byl bych galantní." Řekl s tím svým neodolatelným úsměvem. Ty ses jen ušklíbla. "Právě proto, Shuji." Řekla jsi s takovým záhadným úsměvem, už byl pomalu čas jít do třídy, když k vaší trojici doběhla Yuuzuki a kousek za ní šel Daisuke. Shuji se jen pousmál, podíval se na Ran a jen zakroutil hlavou, jako kdyby říkal, že je to marné. Ano, Shuji by byl galantní, diskrétní jako obvykle, ale to se ti teď nehodilo. Chtěla jsi mi ukázat, že není radno chovat se k upírům tvého postavení povýšeně a vůbec, že není upír jako upír...
Mezitím probíhalo hledání Zera na dvou frontách, když pominu můj, zatím marný, pokus, našeho drzého prefekta hledala i Yuuki. Že zmizel hned po vyučování, to nebylo nic nového, nikdy na ni nečekal, tak proč by teď měl? Ale že nebyl u brány, to už se Yuuki moc nezdálo a o to míň se jí líbilo, když Zera po nějaké té chvíli hledání stále nemohla najít. Mou, kde zase je? Povzdychla si v duchu, Zero sice často mizel, ale nikdy ne na dlouho, navíc, krotit Denní třídu sama není zrovna lehké. Yuuki ještě chvíli bloumala kolem, až se zastavila u fontánky. Naštvaná sama na sebe i na Zera si prudce opláchla obličej. "Yosh, tohle zvládnu!" Řekla odhodlaně a zamyslela se. Kde by tak Zero mohl být? Kde většinou bývá...
Tou dobou už jsem byla docela slušně daleko od školní budovy a dokonce i ke kolejím to už nebyl takový kousek. Hledala jsem Zera na opuštěnějších místech, přišlo mi pravděpodobné, že bude někde dál od lidí, kde na něho jen tak lehce někdo nenarazí. Bohužel, ani já neměla to štěstí, už jsem toho bezvýsledného bloumání začínala mít dost. Mou, to snad není možné! Hádám, že nechce, abych ho našla. Jo, jeho negativní emoce mě drží dál. :Lonely:Povzdychla jsem s kapkou ironie, rozhlédla jsem se kolem a na moment si sedla do trávy a opřela se o kmen jednoho stromu. Skončila jsem kdesi v lese akademie, tady to skutečně nevypadalo na přítomnost někoho dalšího, jen já tady jako blázen seděla mezi všemi těmi stromy. Co jsem si vlastně myslela? Jsem blázen, nebude se mnou chtít mluvit a ten včerejšek byl jen náhoda, neměla bych ho nahánět, stejně ho uvidím zítra na hodině. Jen jsem zakroutila hlavou nad svou vlastní zbrklostí a vstala, vrátím se na kolej, aspoň jednou bych tam mohla strávit klidný večer jako normální studentka. Ušklíbla jsem se a chtěla zamířit zpátky ke koleji, když se kdesi ozvalo prasknutí větvičky. A znovu, ten zvuk se přibližoval. "Je tady někdo?" Řekla jsem pohotově, ale trochu nejistě. Nějak mě nenapadalo, kdo další by se na takovém místě mohl poflakovat. "Mitsuketa~" Málem jsem nadskočila, když se za mnou ozval čísi hlas. S prudkým trhnutím jsem se otočila, o strom naproti mě se opíral docela vysoký hnědovlasý kluk v bílé uniformě. "Noční třída..." Špitla jsem spíš sama sobě, to se mi vybavila dnešní scenérie před branou, toho kluka už jsem viděla. Jasně, dneska u brány, zřejmě jeden z těch nových a kamarádíček té potvory. :Smoke smoke:Trochu jsem se zamračila, on se ale stále usmíval. "Ara ara, copak tu děláš takhle sama a tak...daleko?" Neodpověděla jsem, jen jsem nasadila nezaujatý výraz, jako kdyby mě jeho přítomnost nechávala chladnou. "To mi nic neřekneš? To se se mnou nebavíš?" Řekl ten kluk skoro ublíženě a začal se pomalu přibližovat. "Měla bych? A mimo to, nemá teď Noční třída náhodou hodinu?" Zareagovala jsem, ale on se nepřestal přibližovat a já nějak automaticky začala couvat. Nestihla jsem ani mrknout, když byl z ničeho nic u mě. Zprvu jsem se sama sebe ptala, jak se ke mně dostal tak rychle, ale pak jsem to pustila z hlavy, hlavně ho dostat do dostatečné vzdálenosti. Docela dost mi vadilo, jak se na mě lepil. Chtěla jsem ho odstrčit, ale on mi okamžitě chytil ruce a já byla nahraná. V tu chvíli mi probleskla hlavou vzpomínka na včerejší noc, na Zera, když podobně jako teď ten kluk pevně držel obě moje ruce, přeběhl mi mráz po zádech. Jo, držel mi obě ruce, ale co bylo dál?! Bohužel mi to došlo až příliš pozdě, byla jsem neopatrná a teď jsem se jen marně mohla snažit vymanit z jeho sevření. Tušila jsem, co přijde, ale i přesto mě každý jeho pohyb trochu děsil. Tohle bylo jiné než u Zera, on moji krev potřeboval, viděla jsem, jak se s tím pral, jak trpěl, ale tenhle... jen si hrál, užíval si to a já byla jako jeho hračka. "Iie! Hanase!" Ano, bylo to jiné, protože teď jsem svoji krev obětovat nechtěla. Dát upírovi svoji krev... dřív jsem o tom párkrát přemýšlela, jak bych asi reagovala, říkala jsem si, že by mi to asi nevadilo, ale to jsem neřešila detaily. Jeho chování mi vadilo, odmítala jsem dát svoji krev někomu, kdo si ji bez dovolení a hrubou silou vezme. Nechat upíra napít se mé krve, bylo to zvláštní, osobní, už proto jsem nechtěla, aby mě k tomu někdo donutil silou.
Jenže pocity jsou jedna věc a realita zase druhá, i když jsem se vzpouzela, jak jen jsem mohla, on měl prostě větší sílu a já neměla sebemenší šanci vysmeknout se mu. Divadýlko šlo stranou, cítila jsem, jak mi olíznul krk a pak ta ostrá bolest, když zanořil své špičáky. Bolelo to, víc než od Zera, možná proto, že Zero pil jen z ruky? Možná, ale tenhle byl opravdu hrubý. Ruce mi držel pevně, nemohla jsem s nimi ani hnout a když jsem se pokoušela nějak trhnout hlavou, jakkoliv se mu vysmeknout, druhou rukou mě přidržel za bradu tak, že jsem sotva mohla pohnout hlavou. Snažila jsem bránit, ale čím větší byl můj odpor, tím silnější byl jeho stisk i bolest, jakou jsem cítila, když pil. Najednou jsem ale začala ve svém vzdorování ustávat, aniž bych sama chtěla, moje tělo mě zradilo. Najednou jsem se cítila slabá, téměř na omdlení. Zdálo se, že si toho všimnul i ten hulvát, stejně hrubě, jako se do mého krku zakousnul, vytáhnul své špičáky. Bolestně jsem sykla a zapotácela se, nebýt toho stromu přede mnou, už bych se válela na zemi. Dech se mi trochu zpomalil a nějakou tu chvíli se mi motala hlava, stále jsem se držela toho stromu a druhou rukou si zakryla tu ránu na krku. Cítila jsem svoji teplou krev, jak mi její pramínky stékají po klíční kosti dolů, dokud je nezachytí bílý límeček mé košile, nebo dokud nestečou až někam za výstřih. Zvedla jsem hlavu k tomu klukovi, ještě mu rudě zářily oči, když si ze rtů slízával poslední kapky krve. Přišel mi odporný, ne tím, že byl upír, ale tím, jak sobecky a hrubě se ke mně zachoval. Obvykle bych se s takovými typy vypořádala raz dva, jenže teď jsem byla možná tak na omdlení a takový detail, tohle byl upír, ne normální člověk... "Ale, to už nemáš energii? Vždyť jsi chtěla tak být kousnutá upírem, potkat je, zkusit to...tak co se teď děje?" Zamračila jsem se. "Jako bys ty mohl vědět, co jsem chtěla nebo nechtěla..." Dostala jsem ze sebe a v mém hlase byla slyšet zlost. V tu chvíli bych se k němu nejraději otočila zády a odešla na svoji kolej, to jsem se taky pokusila udělat, ale tentokrát mě úplně zradily nohy. Sotva jsem se pustila toho stromu a udělala pár kroků, podlomila se mi kolena a v další vteřině už jsem ležela na zemi, jednou rukou si stále zakrývajíc tu ránu. Ten kluk jen zakroutil hlavou a naklonil se ke mně. "Toshio, pamatuj si mě... a teď pojď, vypadáš docela dost zřízeně..." Řekl a pomohl mi vstát. Oh a čí pak je to asi vina? :Ehm!:Už jsem mohla nadávat jen v duchu, byla jsem příliš slabá na to, abych plýtvala slovy na toho drzouna. Pojď, hm? To mě jako potáhne až na kolej? Ani mě nehne, nechci s tímhle hulvátem trávit o chvilku déle, než jsem doteď musela. Jo, kdybych mu tak mohla utéct... "Marná snaha, zlato, kdybych tě nechal jít samotnou, někde bys omdlela." Jako by mi četl myšlenky, i když s tím zamračeným výrazem, jaký jsem měla ve tváři, asi nebylo těžké odhadnout, co se mi asi honí hlavou. Toshio se najednou zastavil a podíval se na mě. Mlčky se ke mně přiblížil a přes poslední známky mého odporu mi dal ruku pryč z té rány. Leknutím jsem ucouvla, když jsem na krku znovu ucítila jeho jazyk, tentokrát mě ale zadržel letmým a opatrným dotekem, zase dával pozor, nebyl tak hrubý, jako když pil. Opatrně kapku po kapce slízl moji krev až k těm u límečku košile, pak se odtáhnul a z kapsy saka vytáhnul černý šátek. Opatrně a pečlivě mi ho uvázal tak, aby co nejlépe kryl tu ránu a ikdyž to nerada přiznávám, mít to zavázané šátkem bylo lepší než to nechat volně a na odiv všem, ale děkovat mu nebudu!
A zatímco mě Toshio i přes mé tiché protesty vedl na kolej jakousi zkratkou, Yuuki celá zmatená procházela areál školy při své večerní hlídce. Zera se jí nakonec najít podařilo, byl ve stájích a byl stejně protivný jako obvykle. Yuuki to nechápala, co mu poslední dobou je? Pořád někam mizí, ulívá se z hodin i z práce prefekta a když se zeptám, nechce mi nic říct. Štvalo ji to a mrzelo zároveň, ale přemýšlet o tom bylo asi tak to jediné, co s tím mohla dělat. Zero se pak sebral a šel na pochůzku někam dál od Yuuki, dneska se ještě ke všemu zdál být naštvaný. Jak tak Zero procházel areál, narazil na Shujiho a Ran, zastavil se a na oba se zadíval tím svým odtažitým pohledem. "Nemáte teď mít náhodou hodinu?" Řekl "mile", Ran se tvářila nečitelně jako obvykle, ale Shujimu zmizel z tváře ten bezstarostný úsměv, teď se spíš mračil, což bylo u Shujiho víc než vzácné. Ten výraz napovídal, že Zerem pohrdá, pohrdá drzostí, s jakou se k tobě zachoval, pohrdá pokryteckým prefektem, který popírá to, čím je. Zvláštní, kolik toho dokáže říct jediný Shujiho výraz. "Jdeme zpět na kolej zkontrolovat našeho spolužáka." Odpověděl Shuji bez větších emocí, to se na něho Zero poněkud podezřívavě podíval. "Doprovázela jsem ho na kolej už před začátkem první hodiny, jestli nám nevěříš, pojď se sám přesvědčit." Dodala Ran a Shuji gestem naznačil, ať jde s nimi. "To je v pořádku, Kiryuu kun, já se o to postarám." Ozval se najednou vlídný hlas, to se k té trojici blížil Takuma. "Taky jsem se chtěl podívat, jak na tom Manabu kun je." Řekl, nastala chvilka ticha, než Zero těm třem uvolnil cestu. Ještě se za nimi letmo otočil, to se jeho pohled setkal s Shujiho, ten ho sledoval tak na půl přes rameno, ale i z toho kratičkého očního kontaktu se dalo vyčíst varování...
O chvíli později Takuma, Shuji a Ran vešli do haly a po schodech nahoru se pak vydali k Toshiově pokoji. Takuma lehce zaklepal na dveře. "Manabu kun, jdu dovnitř." Po krátké pauze pak otevřel dveře, to se těm třem naskytl pohled na rozcuchaného Toshia, který polehával v posteli, sako a vázanku k uniformě pohozené na židli. "Už je ti lépe?" Staral se Takuma a Toshio jen tak neurčitě kývnul hlavou. "Pořád je mi nějak divně." Řekl a ospale zamrkal. "Miyako hime si o tebe dělá starosti." Podotkl Shuji, ve tváři už zase ten milý úsměv. "Gomen, vyřiď hime moji omluvu." Řekl Toshio a pokusil se o slabý úsměv. "Vzal sis ty tabletky?" Zeptala se Ran, to se na ni Takuma obrátil s tázavým pohledem a Toshio jen přikývnul. "Krevní tabletky, jaké jsme používali u nás na akademii Silver, Toshiovi zřejmě přechod na ty vaše neudělal dobře." Vysvětlila Ran. "Já si zvyknu, časem..." Zazubil se Toshio. "No, už abychom šli. Ještě se stavím pro jednu věc Kanamemu, hned vás doženu." Řekl Takuma, rozloučil se s Toshiem a odešel, zřejmě do Kanameho pracovny. Ran a Shuji si pak vyměnili významný pohled, načež se oba zadívali na Toshia. Ten se jen zašklebil a energicky jako vždy se protáhnul. "Tak co? Nejsem skvělý herec?" "Předal jsi jí varování?" Zeptala se Ran ignorujíc Toshiovu sebechválu. "Ta na mě jen tak nezapomene. Ale řeknu vám, ty jejich krevní tabletky... pcha, to se nedá pít, když jen pomyslím na její krev-" V tu ránu Toshio zmlknul, Shuji stál těsně u jeho postele, mračil se... Toshio nestačil říct jediné slovo, když se k němu Shuji naklonil a zpříma se mu díval do očí. "Ty dobře víš, co znamená slovo diskrétní, viď? Být tebou, mlčím a tiše děkuji za moji štědrost a ty tabletky na pohlcení pachu krve." Toshio jen na prázdno polknul, z Shujiho šel skutečně strach. "Neřekneme Hime, že jsi to zase přehnal, tak lež a drž se své role." Dodala ještě Ran, pak ti dva odešli a zavřeli za sebou dveře. To se zrovna vracel i Takuma a nesl jakousi složku. "Můžeme jít?" Zeptal se mile a Shuji s úsměvem přikývnul, malé tajemství dnešního večera mělo zůstat za zavřenými dveřmi.
Ano, za zavřenými dveřmi dvou pokojů. Kousek od koleje mě Toshio konečně nechal být, byla to úleva zbavit se ho. Necítila jsem se moc dobře, tentokrát jsem ani moc neřešila, jestli dělám nebo nedělám hluk, jestli mě někdo potká nebo ne, ale měla jsem štěstí. Bez povšimnutí jsem se dostala zpátky do svého pokoje, zamknula jsem a opatrně si sundala ten šátek. Rána už nekrvácela, zato ten šátek byl docela dost nasáklý mou krví. Byla jsem unavená, rozčílená a hlavou mi vířily tisíce myšlenek, nejraději bych okamžitě zapadla do postele a spala až do rána, ale stačil jediný pohled na ten šátek a mně bylo jasné, že únava na chvíli půjde stranou. Sundala jsem si uniformu a zalezla do sprchy, koutkem oka jsem zavadila o svoji košili, na které bylo několik krvavých flíčků. Jak jsem jen šťastná, že nemám spolubydlící... O chvíli později jsem vylezla ze sprchy, zabalená v ručníku jsem se posadila na postel a odhrnula si z obličeje vlasy. Ne všichni upíři jsou stejní, hm? Rozdíl mezi čistokrevnými a ostatními upíry... Znovu jsem si přehrávala Toshiova slova, cestou na kolej toho hodně namluvil, ale některé věci byly zajímavější než jiné. Nezahrávat si s jeho Hime sama, jo? Takže to ona bude ta jeho princeznička... Svraštila jsem obočí. Mattaku, pořád mě musí štvát a to jsme se viděly sotva dvakrát!
Mezitím se Takuma, Shuji a Ran vrátili na hodinu. Cestou ke školní budově ještě míjeli Zera, Ran a Shuji se ani neobtěžovali zavadit o něj pohledem, zatímco Takuma na něho jen letmo kývnul, že je všechno v pořádku. Když ti tři vešli do třídy, Takuma zamířil ke Kanamemu s tou složkou, zatímco Ran a Shuji chtěli jít za tebou, jenže ouha, tys ve třídě nebyla! Ah, konečně zpátky! Jak je Toshiovi?" Ozvala se Yuuzuki, která k těm dvěma téměř okamžitě doběhla. "Pořád mu není úplně dobře, ale do rána bude dobrý. Kde je Nana hime?" Zareagovala Ran, to Yuuzuki nasadila zamyšlený výraz, ale pak jen rezignovaně zakroutila hlavou. "Netuším, po skončení první hodiny jsem ji neviděla, ty ano?" Odpověděla a při posledních slovech se otočila na Daisukeho, který se mezitím přidal k debatě. "Taky jsem ji neviděl a mimo to, neměla by to být vaše práce vědět o každém jejím kroku? To je docela bída, když ani její stín neví, kde je." Dodal Daisuke, Ran jen zahanbeně uhnula pohledem a Shuji si lehce stáhnul klobouk víc do obličeje. "Mattaku, nejspíš se zase někde ztratila, celá naše Hime sama." Zakroutil hlavou, to zrovna zazvonilo na hodinu. No, tvým společníkům to bylo docela jedno, minimálně Ran a Shuji tě chtěli jít hledat i teď po zvonění, ale to se zastavili. Zrovna jsi vešla do třídy, skutečně jako princezna, když ti Akatsuki galantně podržel dveře a donesl ti tvé učebnice až k tvému místu, Shuji a spol sice neslyšeli, o čem jste mluvili, ale už jen pohled na tebe a Kaina, jak spolu mluvíte s úsměvem na rtech, byl dostačující. Ran vypadala trochu překvapeně, ale ne tolik jako Shuji, ten jen nevěřícně zíral, jako by se ptal sám sebe, jestli se mu to jen nezdá. Tohle pozorování přerušil Daisukeho smích, smál se tak, až si musel otřít slzy. "Vaše výrazy... to je k nezaplacení, hlavně tvůj, Shuji..." Řekl pobaveně a konečně se uklidnil, Shuji na tebe přestal zírat a s takovým lehce zaraženým výrazem se otočil k Daisukemu. "Ne, Shuji, zdá se mi to, nebo si pes na cizím teritoriu hlídá svoji kost daleko víc, než normálně?" Řekl Daisuke a jeho hlas zněl krapet provokativně, Shuji jen nadzvedl obočí a ve tváři se mu znovu objevil ten jeho typický úsměv. "Jak by si pes mohl říkat hlídací, pokud by svoji kost nechal kde komu?" To zrovna přišel učitel a náš debatní kroužek zamířil do lavic, stejně tak i Akatsuki. Ovšem Shuji a spol nebyli jediní, kteří si všimli tvého doprovodu. Hanabusa svého bratránka probodával pohledem. "Co je?" Nechápal Kain, Hanabusa jen nasadil nevěřícný výraz. "Jak "Co je"?! Ty se jen tak vybavuješ s čistokrevnou, jako kdybyste byli nejlepší přátelé a ptáš se mě, co je?!" Jančil Hanabusa, ovšem polohlasně, aby příliš nerušil hodinu. "Proč bych nemohl? Jen jsem jí pomohl s knížkama." Hanabusa se na Kaina podíval tak dotčeně, že spíš připomínal zraněné štěně. "Žárlím!"
Noc se pomalu chýlila ke konci a stejně tak i vaše vyučování. Zpátky na kolej jsi tentokrát šla obklopená svými obvyklými společníky. Ran a Shuji šli vedle tebe téměř jako ochranka, Yuuzuki šla kousek před tebou a neustále se tě vyptávala na nejrůznější věci, jak se ti tady líbí tohle a tamto, co říkáš na toho a na tu, bylo hezké vidět, že si tak rychle zvykla a ne jen ona, Daisuke se cestou na kolej usmíval, což byla příjemná změna oproti tomu kyselému výrazu, jaký měl při balení věcí. Navíc, zprávy od Shujiho a Ran tě potěšily, zdálo se, že Toshio odvedl svoji práci, možná by ses za tím "chudáčkem nemocným" měla stavit...
Měsíc vystřídalo slunce, noc vystřídal den a zatímco Noční třída měla volno, Denní třídě se blížil začátek vyučování. Na kolejích bylo jako obvykle rušno, ozývalo se otevírání a zavírání dveří, kroky, spousta hlasů, jak se každý chystal na vyučování, no, každý vlastně ne. Zvuky na chodbách jsem ignorovala, zatímco mí spolužáci odcházeli na hodinu, já ještě spala. Když zazvonilo a učitel vešel do třídy, moje místo bylo prázdné. Yuuki, když ji Sayori vzbudila, přejela pohledem třídu a zastavila se u Zera. Snad už má lepší náladu... Mou, jak to má u něho jeden poznat, když se pořád mračí! Otočila se zase zpátky a to ji upoutalo moje prázdné místo. "Divné..." Řekla spíš sama sobě, ale Sayori ji slyšela. "Říkala jsi něco?" Otočila se na ni. "Ne, jen mi přijde zvláštní, že Saionji san nepřišla na hodinu." Odpověděla Yuuki. "Třeba jen zaspala." Napadlo Sayori a Yuuki přikývla, že to tak asi bude. První hodina uběhla a začala druhá, já ovšem stále nikde. Yuuki to nedalo, spěšně se omluvila učiteli a vydala se zpátky na Sluneční kolej. Zero se k tomu sice nevyjadřoval, ale myslel si svoje. Proč nepřišla? Mám z toho špatný pocit... Tu noc jsem nevypadala příliš otřeseně, že bych se mu snad vyhýbala? Změnila jsem názor? Nebo je zatím něco jiného? A ten fakt, že za mnou šla Yuuki Zera taky neuklidňoval. Ne, slíbila, že nic neřekne... Ale ani tak se nemohl zbavit toho zlého tušení. Každopádně, jestli to bude nějak řešit, nebude to teď, nechce vzbuzovat podezření a hlavně ne u Yuuki, nesmí se to dozvědět!
"Saionji san, jsi tam? Otevři, prosím!" Yuukin hlas se prolínal s klepáním na dveře, ospale jsem zamrkala a posadila se. Já zaspala? Oči mi střelily po hodinách, propásla jsem i začátek druhé hodiny. Vstala jsem a protáhla se, pořád jsem nebyla úplně odpočatá. "Hai hai, chotto matte, Cross san." Zavolala jsem směrem ke dveřím a chtěla jít otevřít, to jsem se ale zarazila. Můj krk! Nesmí vidět tu ránu! Běžela jsem do koupelny, opravdu, na krku se mi rýsovala výrazná červená ranka, nic, co bych komukoliv chtěla ukázat. Hodila jsem na sebe župan a ač nerada, sáhla jsem po tom černém šátku, co mi dal Toshio. Rychle jsem si ho uvázala kolem krku a šla otevřít. "Cross san? Co tady děláš?" Zeptala jsem se ospale, ani jsem to moc nemusela hrát, vypadala jsem docela unaveně. "Jen jsem se chtěla přesvědčit, že jsi v pořádku, když ses neukázala na hodině." Řekla Yuuki mile, ale to se trochu lekla. "Je ti dobře? Jsi celá bledá!" To bude tou ztrátou krve... Jen jsem pousmála. "Ya, není to nic hrozného, asi nachlazení. Už od včerejška mi není zrovna nejlíp, omluvila bys mě, prosím, u učitelů? Potřebuju to vyležet." Řekla jsem takovým omluvným tónem a Yuuki jen přikývla. "Spolehni se a kdybys něco potřebovala, stačí říct!" Dodala ještě s tím svým energickým úsměvem, rozloučila se a pak zase odběhla zpět na hodinu. Sotva jsem za sebou zamkla dveře, ten chabý úsměv zmizel. Mattaku, nesnáším, když musím lhát. Povzdychla jsem si a shodila ze sebe župan i ten šátek. Vrátila jsem se zpátky k zrcadlu, opravdu jsem byla nezvykle bledá, až na tu jasně červenou ránu na krku. "Tak ti teda pěkně děkuju, princezničko..." Řekla jsem ironicky při pohledu na tu ránu, dneska jsem hodlala odpočívat a zase se dát do pořádku a to můj pohled padnul na ten šátek. Zamračila jsem se a vzala nůžky, o chvíli později jeho části skončily na dně odpadkového koše. Bylo to jako demo verze voodoo panenky, místo šátku jsem si představovala Toshia. :Tak pojď!:Nechala jsem všechno být a znovu zapadla do peřin, chtěla jsem jen spát.
Tou dobou jsi posedávala v hale ve společnosti Yuuzuki, Ran, Rimy a Shikiho. Bylo to poklidné dopoledne, když tvoji pozornost upoutali Takuma a Shuji, o něčem živě diskutovali, sem tam se zasmáli a když scházeli dolů po schodech, Shuji ti věnoval ten svůj úsměv. "Skvělé zprávy, Miyako hime." Oznámil Shuji, to se na schodech objevil i Kaname a stejně jako ti dva předtím zamířil k tobě. "Chtěl jsem to s tebou pobrat, pokud máš teď chvíli." Pro ostatní upíry to bylo téměř jako znamení k odchodu, už se pomalu zvedali, aby tebe a Kanameho nechali o samotě, ale Kuran jen letmo pokynul rukou, ať zůstanou. Sedl si do křesla naproti tobě. "Jaký je tvůj vztah k tanci, Nana hime?" Trochu nečekaná otázka, ale Shuji odpověděl za tebe. "Miyako hime je na parketu opravdu kouzelná, Kuran sama." Poznamenal Shuji s úsměvem, zdálo se, že tvá pravá ruka moc dobře ví, co se chystá, na rozdíl od tebe. "Myslel jsem, že by bylo vhodné oslavit váš příjezd něčím působivějším, než pouhými slovy. Proto jsem se rozhodl pro menší uvítací ples i za účasti Denní třídy, přece jen, pro ně jste jen noví studenti. S ředitelem jsem to už probral a souhlasil, rozhodnutí je tedy na tobě." Vysvětlil Kaname, to se kdesi vzadu ozvalo nadšené zavýsknutí, to byla Yuuzuki. Nemohla si pomoct, když šlo o plesy. S úsměvem na rtech chytila Daisukeho za ruce a málem by s ním i začala tančit, kdyby si nevšimla tvého a Kanameho pohledu. Tak o tom plese se Takuma a Shuji bavili? Letmo ses ohlédla po Shujim, ten se tvářil docela spokojeně a jeho pohled jako by tě vybízel, abys řekla ano. Ovšem ples i s Denní třídou, to znamená při nejmenším dvě věci - moji a Zerovu přítomnost. Plesy jsi vždycky měla ráda a když můžeš spojit příjemné s užitečným... Docela tě zajímal výsledek Toshiova včerejšího výletu a našemu drzému prefektovi by taky nezaškodilo trochu pokory, ne?

Ti, co mě neznají, by si měli dávat pozor. Upíři aspoň vycítí, že jsem čistokrevná a že by si neměli tak otevírat pusu...ale lidi? Ti nepoznají absolutně nic a slovo úcta jim také nic neříká. A právě pro tyto případy mám své konkrétní osoby, které dají jasně najevo, co se sluší a co ne. Toshio byl vyslán na tebe, aby ti ukázal, že se mnou si jen tak zahrávat nebudeš a že by ses měla naučit s námi slušně komunikovat. Toshio, Ran a Shuji sehráli úžasnou scénu, u které jsem ale nebyla. Po té srážce s Akatsukim jsme se dali tak nějak do řeči a dokonce mi galantně pomohl vzít mé učebnice. Nějak jsme se zapovídali o škole, učebnicích a tak a při tom jsme spolu šli do třídy. Tady by si člověk měl brát příklad z toho, jak se chovat. Akatsuki-san je opravdu sympatický a galantní. Navíc, na první pohled vypadá jako zamručený rváč, přitom je tak klidný a vyrovnaný. Došli jsme k naší třídě, otevřel mi dveře a učebnice mi pomohl odnést až na mojí lavici. „Arigatou gozaimasu, Akatsuki-san“ poděkovala jsem mu, on se jen mile usmál a odešel na svoje místo. Už totiž zvonilo. Všichni si sedli na svá místa a čekali na příchod vyučujícího. Ach jo, dneska se mi vůbec nechtělo dávat pozor. A támhle venku je docela zajímavý strom....Hlavu jsem měla opřenou o dlaň a zírala tupě z okna a vůbec jsem nevnímala okolí. Ran pořád měla ten zahanbený výraz a Shuji mě taky po chvilkách kontroloval.
Vyučování skončilo poměrně rychle a konečně jsme se mohli vrátit zpátky na kolej. Ran a Shuji byli nezvykle blízko u mě, jakoby mi každou chvíli hrozilo nějaké nebezpečí, Yuuzuki opět aktivně poskakovala kolem a rozdávala ten svůj optimismus, dokonce Daisuke se usmíval a to je co říct! Naše partička šla jako první a za námi Kanameho skupina. Došli jsme na kolej, kde se všichni rozutekly většinou do svých pokojů. I já jsem si to mířila k sobě, samozřejmě za doprovodu Shujiho a Ran. Na schodech jsme se ještě zastavili a jen jsem slušně Kanamemu oznámila, že si nepřeji být rušena. Byla jsem nějaká unavená a myšlenkami pořád někde mimo školu. Na konci chodby, kde mám pokoj, jsme se ještě jednou zastavili a Ran se na mě zahanbeně podívala. „Omlouvám se, že jsem dnes nebyla po vašem boku, Hime-sama,“ a mírně se poklonila. Vůbec nevím proč, ale přišlo mi ji tak líto. Hlupačka jedna. Nevím, co mě to popadlo, ale prostě musela jsem tu zuboženou osůbku obejmout. Ran moje reakce překvapila. „Ani stín nemůže být s jednou osobou pořád. Měla by sis na chvíli dát pauzu a až budu něco potřebovat, tak se na tebe určitě obrátím.“ řekla jsem vlídným tónem a s milým úsměvem na tváři. Ran se potom rozloučila a odešla do svého pokoje. „Hime, nejste náhodou nemocná nebo tak něco? Od té doby, co jste vyslala Toshia, se chováte poněkud...jinak?“ dělal si o mě Shuji starost. Teď jsem byla překvapená já. „Všechno je v pořádku a nemocná opravdu nejsem...“ uklidnila jsem ho a začala jsem z kapsy lovit klíče od svého pokoje. „Ne, proč vám dneska nesl učebnice Akatsuki?“ opřel se o stěnu a jakoby čekal, až odemknu. Jen jsem pokrčila rameny a odemkla pokoj. „A kde jste se vůbec tak dlouho zdržela? Měli jsme o vás strach...“ bez dovolení vstoupil do mého pokoje a zavřel za sebou. „Shuji, ty by sis měl dát taky pauzu. Dokážu se o sebe postarat i sama...nemusíte si pořád dělat takové starosti...navíc, co je na tom, že jsem byla o přestávce mimo třídu?“ začala jsem si rozvazovat mašli u krku a rozepínat sako. Musím se přiznat, že když mám tu možnost, tak jsem děsnej bordelář...A můj bordel rozčiluje Shujiho. Takže i tentokrát Shuji ze země sebral kus nádobí a jiné věci. „Pauzu? To bych si nikdy nedovolil...a pochopte, že máme o vás strach. Jsme v novém prostředí a...au!“ sykl Shuji z ničeho nic a mě se zamotala hlava docela příšerným způsobem. Musela jsem si až kleknout a zhluboka dýchat. Shuji se totiž pořezal o rozbitý šálek, který chtěl uklidit a na ruce mu vyrašilo pár škrábanců, ze kterých se pomalu drala krev. „Nana-hime, jste v pořádku?“ začali mi rudě zářit oči a špičáky se taky drali ven. „Nemohl bys mi sehnat....někoho k zakousnutí?“ špitla jsem a opřela se o postel. Shuji si jen odfrknul a přikleknul si ke mě. „Douzo, nemusíte se stydět a nabídněte si,“ řekl mile Shuji a vyhrnul si rukáv a nabídl mi svoji ruku. Normálně bych se dokázala ovládat...ale pár měsíců už jsem čerstvou krev neměla a navíc z těhle pilulek se mi nedělalo dvakrát dobře. Hrozně jsem se styděla...i když to byl jen Shuji, cítila jsem se...odporně. Byla jsem si odporná. Ale i přes to jsem přijala jeho nabízenou ruku. Samozřejmě i přes svoji neodolatelnou touhu jsem si pořád udržela jistou eleganci. Jemně jsem mu slízla kapičky krve z ruky. „Dovolíš?“ zeptala jsem se potichu a mířila k jeho šiji. Shuji se jen spokojeně pousmál a rozvázal si kravatu a rozepnul si první tři knoflíky od košile. „Vezměte si tolik, kolik potřebujete,“ dodal ještě a odhrnul si kus košile ze šije. Tentokrát jsem dávala jasně najevo, kdo tu má navrch. Shujiho jsem objala kolem krku a přitiskla se k němu. Cítila jsem, jak zatajoval dech a cítila jsem i jeho rychlejší tep, hlavě po tom, když jsem se na něj přitiskla a mohl cítit moje ňadra na své hrudi a můj jazyk na své šíji. Pak už jen ucítil ostrou, ale malou bolest. Snažila jsem se nebýt jak Toshio a doplnit energii s co největší elegancí. Shuji mě po chvilce taky objal a už byl zase o cosi klidnější. Ani nevím, jak se nám to podařilo, ale Shuji prostě polevil a pomalu si lehal a já byla na něm pořád přisátá.
A mezitím ty jsi dospávala své druhé setkání s pravým upírem. Byla jsi celá bledá a byla jsi jak hadrová panenka. Bez energie a bez nálady se s kýmkoliv bavit. K tvému štěstí ti začal někdo bušit na dveře. Vstala si a šla otevřít. Ve dveřích stála energická Yuuki, která si o tebe dělala starosti. Všechno jste si vyjasnili a Yuuki konečně odešla. Rozhodla ses celý den prospat a nabrat zpět svojí energii.
Tou dobou jsem se pomalu vzdalovala od Shujiho šíje. Oči mi přestali zářit a s takovým lítostným výrazem jsem se zvedla ze země. „Gomenasai....tolik jsem už nechtěla..“ bylo mi trapně, za to Shuji vypadal opět spokojeně. „Vždyť jsem říkal, že mi to nevadí,“ také se zvedl a pocuchal mi vlasy. Shuji se v mém pokoji vyznal líp jak já, takže hned věděl, kde má hledat náplasti. Jsme upíři...takže by se mu ty ranky měli rychle zahojit. Já se mezitím převlékla do něčeho pohodlnějšího než je školní uniforma. Shuji pak už měl odejít, ale těsně před odchodem přistoupil ke mě, spíš naznačil pohlazení po tváři a znova mě uklidnil, abych se tím netrápila. A pak odešel. Byla jsem z toho zmatená a šla jsem si na chvíli lehnout.
Po nějaké té hodině mi bylo oznámeno, že se bude konat ples na přivítání nás. Samozřejmě, že jsem souhlasila, navíc i kdyby se mi nechtělo, nemohla bych zkazit radost ostatním. O této zprávě se samozřejmě dozvěděli i prefekti, kteří to šířili dál a dívky z Denní třídy začali šílet, a to doslova. Ty jsi ještě vyspávala a Yuuki měla nějak moc práce najednou, tak pověřila druhého prefekta, aby tě šel zkontrolovat a informovat zároveň. Zero zrovna nevypadal dvakrát nadšeně z toho, že musí něco dělat, ale Yuuki ho nakonec přemluvila. A tak se Zero vydal na dívčí koleje. Zrovna si se probouzela a bylo ti o poznání líp, ale pořád ses necítila tak, jako předtím, než z tebe sosali dva upíři. Ani ses nestačila pořádně rozkoukat a už ti zase někdo klepal na dveře. Nechtělo se ti vstávat a tak si jen zahučela svolení vstoupit dál. Ve dveřích se objevil Zero. Vypadal docela...nervózně. „Yuuki chtěla, abych tě přišel zkontrolovat,“ zavřel za sebou dveře „a taky ti musím oznámit to, že se bude konat ples na přivítání nových...spolužáků...“ řekl „nadšeně“ a stál pořád u dveří. Asi mu bylo pořád trapné to, co se mezi vámi stalo a na druhou stranu nevypadal vůbec děsivě, jako působí téměř každý den. Že by si nevědomky v tobě našel spojence??

V Měsíční koleji bylo i zrána živo a to díky té zprávě o plesu. Většina upírů byla nadšená, třeba Yuuzuki, ostatní to nebrali tak vážně, ale na ples se těšili snad všichni. Kaname s tebou ještě probíral nějaké organizační věci, zabralo to ještě asi patnáct minut, než se Kaname odebral nahoru do své pracovny. Ples se měl konat za tři dny, se svolením ředitele i za účasti Denní třídy. Kaname tě ujistil, že se nemusíš zaobírat jakýmikoliv organizačními věcmi, všechno bylo v jeho režii. To bylo vlastně jenom dobře, aspoň ses vyhnula nutnému setkání s prefekty, řešit něco s naivní Yuuki a sledovat ty její rozpačité reakce, když o ni Kaname třeba jen zavadil pohledem, nebylo to, po čem bys zrovna toužila. A druhý prefekt, o tom snad raději nemluvím... Možná to bylo nadšením, jaké Yuuzuki šířila po celé koleji, možná optimismem sršícím úsměvem Takumy a nebo Shujiho vlídnými slovy, ale z toho plesu jsi měla dobrý pocit. Celkově ses to ráno cítila dobře a to přes den býváš trochu unavená. Všechno se teď vyvíjelo podle tvých představ, akademie Cross i setkání se starými známými předčilo tvé očekávání, začala sis zvykat a zdálo se, že zbytek tvých upírů také. Pak ta záležitost se mnou, ta se také zdála být vyřešená, to ti připomnělo, že bys měla Toshia navštívit. V rámci své role od včerejšího večera polehával v posteli, nejspíš už se může zbláznit nudou z toho nekonečného nicnedělání. Vstala jsi a zamířila po schodech nahoru, směrem k Toshiovu pokoji. Po schodech jsi vystoupala až překvapivě lehce, dnes ses cítila opravdu dobře. Ovšem tady byl důvod celkem jasný - Shujiho krev. Ano, ačkoliv jsi čistokrevná a on pouze vznešený upír, nepřišlo ti úplně v pořádku, jak sis vzala jeho krev. Nehledě na postavení, nikdy jsi své upíry nevnímala jako zdroj krve. Jak jsi o tom znovu přemýšlela, donutilo tě to otočit se na Shujiho, který šel kousek za tebou. Okamžitě tvůj pohled zachytil a usmál se, ano, ten jeho bezstarostný úsměv, jako kdyby ti říkal, ať se netrápíš, že je to v pořádku. Občas míváš pocit, jako kdyby Shuji opravdu věděl, na co právě myslíš...
A čas běžel dál, Denní třída trčela na vyučování, i když to asi většina nevnímala. Informace o plese už se roznesly po celé akademii, v Denní třídě se teď prakticky nemluvilo o ničem jiném. "Určitě tam bude Idol senpai! Musím s ním tančit, aspoň jednou!" Ano, typické téma. "Ichijou senpai tam bude taky!" Nejmíň z toho byli nadšení prefekti, Yuuki se na ples docela těšila, ovšem ve srovnání s ostatními holkami to bylo skutečně miniaturní nadšení, jenže ples taky znamenal dost práce pro prefekty. Ještě o poznání méně byl z plesu nadšený Zero, holky z denní třídy teď budou daleko aktivnější než obvykle, už v hodině si všimnul, jak některé sepisují psaníčka pro své idoly, které jim budou chtít ještě před plesem předat. Mimo to, ten ples měl být na počest nových studentů, na počest upírů... Stačila jediná vzpomínka na ono večerní setkání, na tvůj povýšený přístup a pak i reakce Shujiho a Ran, Zero se jen zamračil. Bohužel, z tohohle se nevyvlíkne.
Jak prefekti předpovídali, tak se i stalo. Po vyučování bylo u brány daleko víc dívek než obvykle a tak taky bylo daleko těžší je udržet v dostatečném odstupu od Noční třídy, tedy jak pro koho. Yuuki se s holkama přetahovala na všechny strany a s vypětím sil se je snažila aspoň trochu uklidnit, zato Zero jen v klidu stál na místě a kus za ním stála řada dívek, které se ani neopovažovaly překročit onu vytyčenou hranici. A pokud se o to přece jen nějaká pokusila, stačil jediný Zerův pohled a dotyčná se zase vrátila do řady. "Díky tomu plesu jsou aktivnější než obvykle." Podotkl Takuma, ve tváři ten svůj úsměv. "Právě, není to skvělé?" Zářil Hanabusa a rozdával úsměvy všude kolem. "Spíš otravné." Povzdychnul si Akatsuki. Když Noční třída míjela Yuuki, Kaname se k ní letmo otočil a usmál se na ni. Yuuki okamžitě strnula a tváře se jí zbarvily do růžova, ještě chvíli se za Kanamem dívala, její krásnou chvilku ale kdosi přerušil. "Oi, dávej pozor." Ozval se Zero a šťouchnul do Yuuki loktem, to se konečně vzpamatovala a právě včas, většina dívek za ní ji už vraždila pohledem... "Cross san, co to mělo znamenat?" Pomalu se přibližovaly, Yuuki jen na prázdno polkla, to se Noční třída ztratila všem faninkám z dohledu a dav se pomalu začal trousit na kolej, tedy až na tu krvechtivou skupinku u Yuuki. "To by stačilo, mazejte zpátky na kolej." Sotva se do toho vložil Zero, dívky couvly, pak stačil jeden výhružný pohled a i poslední faninky se daly na útěk, holt Zero umí být přesvědčivý... Yuuki si oddychla. "Yokata, tohle bylo u fous." Vydechla a podívala se na Zera. "Ne Zero, mohl bys pro mě něco udělat? Ředitel chtěl, ať se za ním hned po vyučování stavím, asi kvůli tomu plesu. Nemohl bys zajít na kolej za Saionji san? Dneska se necítila dobře, tak jsem ji ještě chtěla zkontrolovat a mimo to, někdo by jí měl říct i o tom plesu." Řekla Yuuki a nasadila takový prosebný pohled. Zera ta prosba trochu překvapila, jít zrovna za mnou, ale svým způsobem se mu to i hodilo. "Co mi zbývá." Povzdychnul si a zamířil ke Sluneční koleji, Yuuki zatím uháněla do ředitelny, už teď měla zpoždění, navíc, s ředitelem to vždycky bývá na dlouho.
Když Zero vcházel do dívčí ubytovny, vzbuzovalo to docela rozruch. Všechny holky mu šly z cesty, všude se jen šuškalo o tom, kdo že má průšvih, až se pak Zero zastavil u mých dveří. "To je pokoj Saionji, ne?" Bylo slyšet zpoza rohu chodby. "Jo, kdo by to řekl, že zrovna ona bude mít průšvih, že by ji chytili u Noční třídy?" Ozval se druhý hlas. "Ale za kým tak asi šla? Nikdy jsem ji u brány neviděla." Jo, krom plesu teď měla dívčí ubytovna nové téma k řešení. Zrovna jsem se převlékla z noční košilky do civilu, už jsem toho naspala docela dost. Cítila jsem se daleko líp než ráno, ale ideální to pořád ještě nebylo. Zítra ještě na hodinu nepůjdu, přece jen, jsem nachlazená. Řekla jsem si v duchu trochu ironicky, to se ozvalo klepání. Ara, další kontrola? V domnění, že je to Yuuki nebo jiná spolužačka, nenapadalo mě totiž, kdo jiný by za mnou mohl jít, jsem dotyčného pozvala dál. "Haire." Zavolala jsem směrem ke dveřím, tentokrát jsem je nezamykala. Zrovna jsem stlala postel, když se dveře otevřely, na moment jsem se zarazila. "Zero?" Řekla jsem docela překvapeně, jeho bych tady opravdu nečekala. "Yuuki chtěla, abych tě přišel zkontrolovat." Řekl a zavřel za sebou dveře a dodal ještě tu novinku o plesu. Když se zarazil u "nových spolužáků", bylo z toho cítit, jaký má na to Zero názor, jako by vám nemohl přijít na jméno... Každopádně, zdál se mi trochu nervózní, víc, než bylo u něj obvyklé. "Ah, souka, to abych se do té doby dala dohromady, kdy to bude?" Řekla jsem jako by nic. "Za tři dny." Odpověděl Zero, nastala chvilka ticha. Konečně jsem nechala postel být a otočila se k Zerovi. "Už je mi líp, zítra to ještě dospím a zase budu v pohodě." Ujistila jsem Zera, i když mi z jeho výrazu bylo jasné, že se asi nestrachoval kvůli mému domělému nachlazení. "A ty?" Zeptala jsem se najednou, takovou otázku Zero nečekal. "Už je to lepší než tu noc?" Zero zahanbeně přikývnul, trefila jsem se do citlivého tématu. Zvedl hlavu a chtěl něco  říct, ale to se zarazil. Když jsem vstala, vůbec jsem si to neuvědomila, taky jsem neměla čas podívat se do zrcadla, ale já si ničím nezakryla tu ránu na krku. Předtím si toho Zero nevšimnul, ale teď, když jsem byla k němu otočená čelem, ty dvě červené tečky přímo bily do očí. "Tsumiko, ta ranka na krku..." V tu chvíli jsem strnula, shimatta, zapomněla jsem! Tohle neměl vidět! Ale už bylo příliš pozdě, Zero už stál u mě a potvrdil si své podezření. "Nic to není, jen škrábnutí." Řekla jsem polohlasně a uhla pohledem. "Nic to není?!" Zopakoval po mě Zero nevěřícně, chtěla jsem se vyhnout očnímu kontaktu a otočit se k němu zády, ale Zero mě chytl za ramena a zase mě otočil zpátky k sobě. "Který z nich to byl?" Téhle konverzaci jsem se chtěla vyhnout, navíc, Zero vypadal opravdu naštvaně a já se svým způsobem cítila provinile, ani nevím proč, prostě jsem se toho pocitu nemohla zbavit a čím dýl se na mě Zero díval, tím horší to bylo. "Tak který?!" Zdálo se, že se z toho tentokrát nevykroutím. "Nic to není, vlastně to byla moje chyba." Dostala jsem ze sebe, měla jsem být opatrnější. "Ty ses mu sama nabídla?!" Jen jsem nevěřícně zalapala po dechu, vzápětí jsem od sebe Zera odstrčila a udělala krok vzad. "Prosím?! Tak tohle si o mně myslíš?" Zerova poznámka se mě dotkla, jako kdybych svoji krev nabízela každému upírovi na potkání. "Měla jsem být opatrnější, bohužel jsem narazila na toho idiota, když jsem tě včera hledala-" V tu chvíli jsem sklapla, i Zero vypadal překvapeně. Ano, tak přesně tohle jsem nechtěla říct. "Tys mě hledala?" Zeptal se Zero už o poznání klidněji, jen jsem přikývla. "Uprostřed dne ses vypařil, nebyls ani u brány, jen jsem... jen jsem si dělala starosti, jestli jsi v pořádku." Dostala jsem ze sebe a hlas se mi při vyslovení té věty stále ztišoval, až jsem její konec téměř zašeptala. "Totiž, po té noci!" Dodala jsem ještě rychle, bylo to logické opodstatnění mých starostí, ne? Nechtěla jsem vypadat jako nějaká stíhačka. Tohle Zero nečekal, vážně jsem si o něho dělala starosti? A ten den i oprávněné, uvědomil si, že v době, o které jsem mluvila, se raději uklidil bokem do stájí, když se jeho upíří já zase dralo ven. "Nemusela ses tím zatěžovat... jsem v pořádku." Zareagoval, opět nastalo to nepříjemné ticho. Tak či onak, ani tohle vysvětlení neměnilo nic na tom, že mě nějaký upír kousnul. "Měla bys omezit ty svoje noční výlety." Řekl po chvilce mlčení, bylo vidět, že už se nechce hádat. "To mi povídej, už budu opatrnější." Souhlasila jsem, Zero si jen povzdychnul a zadíval se na mě. Nemusel ani nic říkat, bylo mi jasné, co chce slyšet - jméno toho upíra, který mě kousnul. "Toshio, myslím, že je to jeden z těch nových." Jeden z těch nových? Zerovi se okamžitě vybavila všechna milá setkání s novými studenty, při té představě se zamračil. "Už je pozdě, musím na obchůzku." Řekl nakonec Zero a nakročil směrem ke dveřím. "Ne... až budeš potřebovat pomoc, dej mi vědět, ať tě zase nemusím hledat." Dodala jsem ještě a mírně se ušklíbla, Zero se rozloučil a odešel. Na rohu chodby ještě postávalo pár holek, které zřejmě chtěly zjistit, co po mně prefekt chtěl. Zero po nich jen střelil pohledem, načež byl ten hlouček zvědavců ten tam a náš prefekt se vydal ven na obchůzku. Na jednu stranu byl teď klidnější, když věděl, že jsem v pořádku a že jsem kvůli němu neměla žádné problémy, ovšem ta skutečnost, že si na mě dovolil nějaký upír, ho zrovna klidným nenechávala.
Mezitím probíhalo vyučování Noční třídy, kterého se tentokrát zúčastnil i Toshio. Nedělo se nic zvláštního, aspoň, že hodiny utíkaly docela rychle. Na obchůzce teď byli oba prefekti, Yuuki už se podařilo nachytat dvě holky z Denní třídy, které chtěly svým idolům předat psaníčka ohledně plesu, neuběhnul ani den od oznámení té akce a většina kluků z Noční třídy už měla víc než dost slečen, které se s nimi přály tančit. Zero zatím nikoho nenašel, ovšem on teď čekal na jednu určitou osobu. Skončila další hodina a upíři se přesouvali do jiné třídy. Kaname šel za doprovodu Takumy, když se zastavil, cítil na sobě Zerův pohled. Prefekt popošel blíž. "Kuran senpai, měl bys chvilku?" Zvláštní, Zero chce s Kanamem mluvit? Kaname jen kývnul na Takumu, ať počká a sám šel se Zerem stranou. "Takže, o čem jsi chtěl mluvit?" Zeptal se. "Zajisté jsi těm novým vysvětlil všechna pravidla akademie, že?" Začal Zero. "Jistě, proč se na to ptáš?" Zareagoval Kaname s klidem. "Nezaškodilo by zopakovat jim je." Odpověděl Zero a zamířil zpět k původní trase své pochůzky. "Hlavně to o pití lidské krve na pozemcích akademie." Dodal ještě, když míjel Kanameho. Kuran tam ještě chvíli stál a sledoval Zera, než mu zmizel z očí, pak se vrátil k Takumovi. "O co šlo, Kaname? Je docela nezvyklé, aby s námi Kiryuu kun něco chtěl řešit." Zamyslel se Ichijou a podal Kanamemu jeho knihy, které mu během rozhovoru se Zerem hlídal. "Jen přátelská rada." Odvětil Kaname a společně s Takumou zamířil do třídy.
Tou dobou kousek dál posedávala tvoje banda a ty s nimi, docela jste oblíbily lavičky u fontánky, bylo to klidné místo ideální pro trávení přestávky. Díky Yuuzuki a Toshiovi se vedla živá diskuze, jako obvykle jste se bavili mezi sebou, když Ran střelila pohledem k protějšímu křoví, stejně tak i Shuji. "Hime sama." Řekla Ran, to už se ozvalo zašustění listů a před vaší skupinkou se objevil Zero. Shujimu okamžitě klesl úsměv, on i Ran opět nasadili ten odměřený a lehce povýšený pohled. Daisuke si zachovával nečitelnou tvář jako obvykle, Yuuzuki se taky tvářila jako obvykle, takže jí ve tváři hrál milý úsměv a usmíval se i Toshio, i když ten se spíš provokativně šklebil. Tak copak tady asi chce tvůj zbožňovaný prefekt? "Zdá se, že jste si na nové prostředí zvykli docela rychle." Začal Zero tím svým obvyklým tónem. "Oh, jak milé, že se o nás prefekt stará." Neodpustil si Shuji poznámkou s kapkou kousavé ironie. "Ale na zdejší pravidla jste si ještě zvyknout nestačili, že?" To Shuji překvapeně a zároveň pobaveně nadzvedl obočí, oh, takže náš prefekt přece jen není tak slepý, jak jsme si mysleli? "Který z vás je Toshio?" Tahle otázka zněla o cosi chladnější než Zerova předešlá slova, i jeho pohled napovídal, že teď skončilo to divadýlko. Toshio se jen zazubil a s rukama založenýma hrdě na hrudi popošel do popředí. "To budu já, copak pro tebe můžu udělat, prefekte?" Zareagoval, s tebou za zády Toshio cítil pevnou půdu pod nohama. Zero se při pohledu na Toshia zamračil, než se náš provokatér nadál, držel mu Zero svoji Bloody Rose u hlavy. Ostatní taky nestačili včas zareagovat, nebo si spíš mysleli, že by Zero nezašel tak daleko. Toshio jen nevěřícně zamrkal a pak se zasmál. "Maa maa, nemusíš být tak hrr." Řekl stále ještě s tím úsměvem, ale Zero si nehrál, jeho oči jasně říkaly, že to myslí vážně. "Ještě jednou zkus sáhnout na někoho z Denní třídy a přestanu se ovládat. To platí pro vás všechny!" Toshiovi na moment klesnul úsměv, ale ten pak nahradil škodolibý škleb. "Jasně, že mě to hned nenapadlo, ty žárlíš! Teď to dává smysl, ten otisk na její ruce byl od tebe, co? No, já bych byl taky naštvaný, kdyby mi někdo sahal na jídlo-" V tu ránu Toshio sklapnul, Zero mu pistoli přitlačil natěsno k hlavě, teď ho Toshio opravdu vytočil. "To už by stačilo, Toshio." Vstoupil do toho Shuji, který teď stál hned vedle Toshia a opatrně odtáhl hlaveň Bloody Rose. Ran zatím stála těsně za Zerem, ruku kousek od jeho krku, aby ho kdykoliv mohla uzemnit. "Už jsi toho pro dnešek řekl víc, než dost, Toshio, čas se vrátit na hodinu." Řekl Shuji klidně a přitom probodával Zera pohledem, ve tváři ten záludný úsměv. Zero ještě chvíli křečovitě svíral svoji zbraň v blízkosti Toshia, pak ji beze slova prudce schoval, věnoval vám upírům pohled plný opovržení a pak rychle zamířil pryč. "Oi, prefekte! Vyřiď jí, že chci zpátky svůj šátek." Křikl ještě Toshio na Zera, v hlase mu opět zněla ta jeho typická provokace, Zero se ale ani neotočil, jen zlostně zaťal zuby a pokračoval dál, pryč od těch krvelačných zrůd s maskou lidskosti.
"Tak tohle bylo o fous." Vydechnul Daisuke a Yuuzuki jen souhlasně pokývala hlavou. "Ten prefekt mi nahání husí kůži, nemám takové lidi ráda." Ošila se, Shuji se ještě chvíli mračil směrem, kudy Zero odešel, pak se ale otočil na Toshia, který se překvapivě spokojeně šklebil. "Ty vážně nevíš, kdy mlčet, že?" Řekl Shuji nezvykle chladně. "Jen jsem-" Toshio okamžitě sklapnul, Shuji stál těsně u něho, dívali se jeden druhému do očí, Shujiho pohled byl naprosto nekompromisní, chladný a dostatečně výmluvný na to, aby Toshio ucouvnul. Shuji se otočil a zamířil k tobě, vzal tvé knihy a pomohl ti vstát se vší galantností jako obvykle. "Můžeme jít, Miyako hime?" Zeptal se mile a s tím obvyklým klidným úsměvem, jako by se nic nestalo. Tvoje parta v čele s tebou zamířila do třídy, jen Toshio chvíli zůstal po zadu. Jen na prázdno polknul, když se konečně vzpamatoval a uháněl za vámi, po zbytek vyučování se držel stranou a moc nemluvil, zato Shuji se tvářil spokojeně...
Chtěla jsi uštědřit lekci mě, na oplátku se ti dostalo jedné od Zera, ovšem tím to s udělováním lekcí zdaleka neskončilo. Vyučování pak šlo vcelku rychle a zanedlouho tady byl konec poslední hodiny, většina třídy se pomalu trousila zpátky na kolej, ty se svým doprovodem jsi byla mezi posledními, neměla jsi důvod spěchat a stejně tak mezi posledními byl i Kaname. Přišel k tvé lavici, stačil jediný pohled a vědělas, že si rozhodně nepřišel přátelsky pokecat. "Můžeme si promluvit, Nana hime?" Víc říkat nemusel, Shuji a ostatní okamžitě vyklidili pole. "Nestává se často, abych od prefektů dostal stížnost na někoho z Noční třídy, vskutku nepříjemný moment." Začal a tobě už bylo jasné, o čem chce Kaname mluvit. Takže si tvůj oblíbený prefekt stěžoval? Ale jak se to dozvěděl? Že bych snad Toshia práskla? "Bohužel či bohudík pro to nemám důkazy, ale ber to jako varování do budoucna. Kroť své upíry, máš u nich autoritu, dají na tvá slova, usměrni je, dokud můžeš. Až budu muset využít své autority já, bude příliš pozdě." S těmito slovy se Kaname rozloučil a odešel, když míjel tvoji před dveřmi čekající skupinku, všechny letmo přejel pohledem a nebyl mezi nimi jediný, komu by z toho pohledu nepřeběhl mráz po zádech. Jak se zdá, ne jen ty dokážeš předávat pádná varování...

Tohle byl vskutku význačný den. Na to, jak den začínal naprosto dokonale…naprosto mizerně končil. Po vyučování ke mně přišel Kaname se svojí…řekněme přátelskou radou? "Bohužel či bohudík pro to nemám důkazy, ale ber to jako varování do budoucna. Kroť své upíry, máš u nich autoritu, dají na tvá slova, usměrni je, dokud můžeš. Až budu muset využít své autority já, bude příliš pozdě." Nedala jsem na sobě znát jediné rozrušení. Zachovala jsem si svůj klid a ještě jsem s takovým pousmáním reagovala: „Varování si samozřejmě beru k srdci a hned své drahé upíry…informuju…Ovšem i mě zaráží jedna věc…“ na chvíli jsem se odmlčela. „Na Silver akademii lidé sice netušili, co jsme, ale jistou úctu si zachovávali, a zrovna ty bys měl nejlépe vědět, jak si má rodina na úctu potrpí. Proto mě udivuje, že zdejší studenti nemají tušení o tom, co to je úcta,“ Kuran jen pozvedl obočí a odešel ze třídy. Ještě si na chodbě prohléhl moji skupinku a odkráčel kamsi pryč. Já si mezitím zabalila učebnice a vydala se také ze třídy ven. „Miyako hime, je všechno v pořádku?“ zeptal se Daisuke. „Hold nám nezbývá nic jiného, než si znova pročíst pravidla, ale ničím se netrapte, já už to nějak dořeším. Toshio, samozřejmě ti děkuju, ovšem připrav se pak na menší divadlo před Kuranem nebo tím prefektem.“ Upozornila jsem Toshia a vydali jsme se všichni zpátky na ubytovnu.
Mezitím ty jsi dneska musela dohánět učení a dopisovat sešity. Naštěstí toho nebylo moc, ale že by tě to bavilo? To rozhodně ne. Dopisovala jsi poslední řádky, když opět někdo zaklepal. Nechala si dotyčného vejít dovnitř. Byl to opět Zero. „Yuuki zas chtěla, abych tě zkontroloval…“ zavřel za sebou dveře a složil si ruce na hrudník. „A…bylo by dobré, kdybys po večerech nechodila sama ven…“ ale ale! Zero snad poprvé zněl starostlivě. Taky měl chuť ti říct o tom, že Toshio už by tě neměl otravovat, ani nikdo jiný z nás nových. Ale neřekl to. Neustále se rozhlížel po tvém pokoji. Hledal totiž Toshiův šátek, nebo co ti to vlastně nechal. Neměla si ze Zera zrovna dobrý pocit.
Každopádně den uběhl jak voda a byl tu den druhý. Za další den se měl konat ples. Ředitel byl tak hodný a vyhlásil pro dnešek zkrácené hodiny…vlastně i pro zítřek. Spíš ho Yuuki přemluvila a vysvětlila mu všechny ty problémy se sehnáním šatů a zařízení sálu a tak. „Saionji-san? Nechceš s námi dneska do města omrknout šaty a šperky??“ zeptali se tě nějaké spolužačky. Ty jsi je ale odmítla. Nějak si neměla náladu. Jen si tupě zírala z okna a přemýšlela nad nesmrtelností brouka. Ovšem to, jak se o tobě pak spolužačky bavily, se nedalo přeslechnout. Způsobila to hlavně i návštěva Zera (a ne jedna) a i tvá „náhlá“ nemoc. Holky prostě měly o drby postaráno.
Mezitím naše ubytovna začala ožívat a připravovat se na zkrácené hodiny. Moje skupinka už byla připravená na odchod do tříd, ale čekali jsme na Kuranovu bandu. Daisuke si četl nějakou knížku, Toshio se o něčem bavil s Yuuzuki a já ještě dopíjela čaj v přítomnosti Ran a Shujiho. Poté se na schodech objevil Kaname. „Ohayogozaimasu, Kaname-sama,“ slušně jsem ho pozdravila a tím chtěla dát najevo, že jsme poučeni. Kuran ze začátku vypadal nevěřícně, pak se ale napětí uvolnilo a my se mohli přátelsky bavit o nadcházejícím plese. Do tříd jsme šli tedy my dva jako první, za námi Akatsuki s Daisukem a pak hyperaktivní a všemi zbožňovaní Toshio, Hanabusa a Yuuzuki. Až za nimi šli tiše Shuji a Ran. Nevypadali zrovna dvakrát nadšeně. Ty jsi stála opodál a neměla si z nás dobrý pocit. Také jsem si všimla, jak na nás s Kanamem koukala Yuki. Možná jsem působila až moc spokojeně v přítomnosti Kurana…a některým se to nelíbilo. Yuki vypadala totiž sklesle, když se na ni Kaname ani neusmál (a holky měly další věci na drbání). Hodiny utekli jak nic. Ty jsi v tu dobu byla u jedné obří fontány a četla sis takovou malou knížečku. Jelikož se končilo brzo, stále svítilo slunce, tudíž jsme byli nuceni použít slunečníky. „Kaname-sama, chtěla bych vzít Saionji-san do města a omluvit se jí. Říkám to proto, abyste neměl nějaká podezření nebo strach o studenta z denní třídy,“ oznámila jsem Kuranovi svůj plán, který byl vlastně pravdivý. Popravdě...nesnáším se takhle někomu hlásit a dávat vědět o každém svém kroku, ale je to furt menší zlo a co bych neudělala proto, aby jsme všichni mezi sebou tak nějak vycházeli. Svým upírům jsem dala pauzu…hlavně Shujimu a Ran, i když vím, že ti dva mě budou následovat.
Našla jsem tě docela snadno. „Saionji-san?“ položila jsem ti ruku na rameno. Docela ses mě lekla, navíc si nečekala, že v tomhle pěkném počasí by se tu mohl objevit třeba upír :D. „Určitě si slyšela o tom plesu? A určitě chceš jít semnou do města podívat se po šatech, viď? Při cestě bych ti ráda objasnila pár věcí…“ mile jsem se usmívala, ani jsem nepůsobila arogantně nebo děsivě. Jako bych byla úplně někdo jiný. Tak nějak si neměla jinou možnost, než říct ano a přidat se k mému výletu do města. I když si na sobě nedala nic znát, malinko nervózní jsi možná byla. Navíc…Zero říkal, že už tě nebudeme otravovat a já tě pozvu do města? „Tsumiko-san, už ti nemusím doufám objasňovat to, že k určitým lidem se prostě vážou jistá…pravidla a u mě takové zrovna jedno je. Jsem z celkem významné rodiny a proto se sluší, aby si mě oslovovala hime…“ asi si říkáš, proč jsem to takhle neudělala předtím? Řekněme, že jsem na hime tak zvyklá, že už beru jako urážku to, když mě tak někdo neosloví a hold byla třeba to nějak vtlouct do hlavy. Nakonec jsme spolu opravdu prošli půlku města a vybrali si šaty na ples. Pozvala jsem tě i na večeři a chovala se furt přátelsky a mile. Samozřejmě ti tohle bylo příjemnější než výhružky a kousance, ale furt ti tahle moje přátelská povaha neseděla. Seděli jsme v jedné restauraci a dávali si zmrzlinový pohár. Jeden by řekl, že jsme byli jak nejlepší kamarádky. Ovšem naši „příjemnou“ atmosféru narušil….kdo jiný, než prefekt Zero. Nahodila jsem celkem znechucený a otrávený pohled. Zero na nás koukal…no, mne spíš probodával pohledem a cítila jsem, jak se ovládá, aby nevytáhl svoji Bloody Rose. „Zero-kun…prosím, posaď se a objednej si, co se ti zlíbí,“ přátelsky jsem ho pobídla, ovšem nejraději bych ho rozporcovala a jednoduše řečeno…zbavila se ho. Zero si ale nepřisedl a chtěl se nadechnout a něco říct. Do toho jsem mu skočila: „Odmítáš MÉ pozvání? Dobře, jak tedy chceš. Stejně bych nevydržela u jednoho stolu s někým, kdo žaluje..“ zvedla jsem se od stolu a prošla kolem Zera jako bych nic neřekla. U baru jsem samozřejmě zaplatila naši útratu a odešla jsem bez jediného rozloučení. Při cestě zpátky ke škole se ke mně připojili Shuji a Ran. „Ten prefekt mi vážně leze na nervy,“ utrousila Ran a Shuji to jen odkýval.
Zero si odfrknul a už s milejším pohledem se na tebe podíval a posadil se na mé místo. Podrbal se ve vlasech a jakoby ti chtěl něco říct. Jenže než si v hlavě srovnal myšlenky, do restaurace vstoupili Hanabusa a Akatsuki. Všechny holky se rozzářili a ty, co nechodili do školy, se do těch dvou hned zamilovali. Tohle na Zera bylo moc. „Ale ale, koho to tu máme? Prefekt a…studentka z denní? Nebude vám vadit, když si přisedneme, ne?“ pozval se sám Hanabusa a Zera zatlačil do rohu a seděl přímo proti tobě a usmíval se na tebe. Asi čekal, že začneš pištět nebo se červenat.
Po příchodu na ubytovnu jsem všechny mile pozdravila, dokonce i Kanameho, který si z pracovny šel pro něco někam. Sám nechtěl uvěřit, jak jsme se ze dne na den změnili. „Hime!! Jaké jste si pořídila šaty??“ trojčila kolem mě Yuuzuki. „Nech se překvapit,“ mrkla jsem na ní, ale Yuuzuki i Ran mě následovali do pokoje a donutily mě vyzkoušet si mé nové šaty. Shujimu to nedalo a aspoň nenápadně dělal, že si čte zrovna u mého pokoje. Yuuzuki nadšeně vřeštila, asi jako fanynky z denních tříd a dokonce i Ran musela nahlas říct, jak mi to sluší. Shuji byl hrozně zvědavý a nejradši by do mého pokoje nakoukl, jenomže to zavolal Daisuke, že ho potřebuje a tak se Shuji sbalil a odešel za Daisukem.
Blížil se opět konec dne, který proběhl celkem v klidu a míru. Navíc Yuuki začala s ostatními studenty připravovat sál. Naštval ji opět Zero, který nebyl celý den k nalezení, a tak musela udělat hodně práce sama.

Po nočním varování Kanameho se celá Noční třída ponořila do podivně tiché a skoro zamyšlené atmosféry. Tobě se zřejmě hlavou honil tisíc a jeden způsob, jak dát Zerovi co proto. Aby taky ne, žalovat Kanamemu, v tom je drahý prefekt opravdu třída. Shuji šel celou cestu těsně za tebou a co jsi koutkem oka zahlédla, už se netvářil tak chladně a zle, jako když seřval Toshia. Shuji si jednoho z tvých pohledů všimnul a usmál se - usmál se tak, jak to umí jen on. I Toshio byl tu noc zamlklý, aby ne, když od Shujiho dostal seřváno. Tvoji poznámku o divadýlku pak bral jako samozřejmost, taky, co by pro svoji hime sama neudělal? Zatracený Shuji, vždyť jsem to tak moc nepřehnal, ne? Ten idiot prefekt si o to říkal! Toshio měl vztek - vztek na Shujiho a jeho pánovité chování, vztek na Zera, že odešel bez nějaké újmy, vztek na sebe, že se takhle nechal Shujim ponížit a to před tím podřadným prefektem, který ho tolik vytáčel. A tak cestou zpět na Měsíční kolej Toshio tiše přemýšlel, jak se vypořádat se Zerem, aniž by ho za to Shuji přizabil. Ale konečně tady byly i pozitivní podněty, třeba Yuuzuki si se vší tou šarádou a spory dlouho hlavu nelámala a spíš v duchu řešila, co s nadcházejícím plesem.
Následujícího rána, tedy dva dny před plesem, se ředitel nechal Yuuki přesvědčit, že by bylo dobré o cosi zkrátit výuku, aby se vše stihlo. Já se ale ani zkráceného vyučování neúčastnila. Přece jen, moje absence byla kvůli nachlazení, že? Takže bych měla aspoň dva dny ležet a pak se tak akorát dát do pořádku na ples... Ale ne že bych na pokoji umírala nudou. Díky přestarostlivé Yuuki jsem už měla na půjčení zápisy z hodin, ve kterých jsem chyběla, a ty jsem si taky poctivě dopisovala, než se objevil Zero. Znovu. "Yuuki zas chtěla, abych tě zkontroloval..." Řekl Zero polohlasně a zavřel za sebou dveře. "A tobě se chtělo?" Ušklíbla jsem se, na to Zero nic neřekl a jen o chvíli později zopakoval své varování. Byla to zvláštní návštěva, ta atmosféra, když už bylo vše řečeno a přesto ještě nějaký ten dílek skládačky chybí. Zero si totiž krapet změnil fakta. Kdepak Yuuki, Zero se za mnou poslal sám, ale to nikdo nemusel vědět, že?
Mezitím se Denní třída pustila do přípravy sálu. I když někteří remcali, že sál pokaždé chystají oni, všechny nakonec omámila ta předplesová atmosféra a s hlavou tak na půl v oblacích se každý nakonec docela rád zapojil. Úkoly pro dnešní den nezabraly tolik času a většina holek se chtěla jít podívat do města ať už po nových šatech, botách či jen doplňcích. Dokonce nezapomněly ani na mě. Když jsem jim šla otevřít, dala jsem si dobrý pozor, aby šátek dobře zakryl tu ranku na krku a rozházené peřiny a můj trochu ochablý výraz jen podtrhovaly dojem maroda. "Mou, Saionji, přece ti není tak špatně, ne? Pojď s námi, určitě taky potřebuješ něco na ples. Ten nemáš v úmyslu proležet, že ne?" Naléhaly mé spolužačky, vlastně mě jejich zájem potěšil, lehce jsem se pousmála. "Proležet ples? To tak. Ne, arigatou, že jste za mnou přišly, ale na běhání po obchodech to ještě nevidím. Ale vy si to užíjte." Snažila jsem se být milá a holky nakonec pochopily, že mě nikam nedotáhnou, takže do města vyrazily samy. Ten den, no, vlastně noc měla zkrácenou výuku i Noční třída a ty jsi se konečně rozhodla, jak pokračovat dál ve své malé hře. "Kaname sama, chtěla bych vzít Saionji san do města a omluvit se jí. Říkám to proto, abyste neměl nějaká podezření nebo strach o studenta z Denní třídy." Sotva jsi to řekla, Kaname se zastavil a na okamžik se na tebe zadíval. "Jak šlechetný nápad." Odpověděl a tys mohla zaznamenat Takumův překvapený výraz, když tvoje oznámení také zaslechnul. No co, omluva je na místě, ne? Kaname nemá důvod říct ne, navíc, čistokrevná princezna jako jsi ty se chce omluvit osobně, obyčejný člověk jako jsem já by měl být poctěn...
Druhého dne ses rozhodla svůj plán realizovat. Čekala jsi u fontány ve stínu slunečníku, který ti přidržoval Shuji, než skonči Denní třída s dnešní částí příprav. Netrvalo to dlouho a zahlédla jsi mě, příhodně dál od všech ostatních. Upřímně, málem jsem dostala infarkt, když ses za mnou objevila. I když, tvůj návrh byl daleko víc šokující než tvé nečekané zjevení. Pak ale překvapení vystřídala zvědavost, bylo toho docela dost, na co jsem se tě chtěla zeptat, navíc mě zajímalo, co máš zalubem. Ta za mnou fakt jen kvůli omluvě nešla. Pomyslela jsem si a pousmála se. "Vlastně se mi to docela hodí. Tvůj doprovod jde s námi?" Zareagovala jsem a s posledními slovy kývla směrem k Shujimu a Ran, kteří postávali opodál. Tys jen zakroutila hlavou a pokynula jim, ať si jdou po svém. Jako kdyby to zrovna tihle dva dodrželi...
A tak jsme spolu zamířily do města, ty stále schovaná pod slunečníkem. "Takže slunce ti nevadí, hm?" Prohodila jsem jen tak. "Neublíží... jen mi není příjemné." Odpověděla jsi a já se jen ušklíbla. Na obloze ani mráček a já se procházím s upírem po městě. Musela jsem se v duchu smát nad tím, jak absurdně ta skutečnost vyznívala. "Tsumiko san, už ti nemusím doufám objasňovat to, že k určitým lidem se prostě vážou jistá... pravidla a u mě takové zrovna jedno je. Jsem z celkem významné rodiny a proto se sluší, abys mě oslovovala hime…" Začala jsi po chvíli ticha ty. Tak hime? Tos uhodla... "To jsem samozřejmě nevěděla, ale když už jsme u toho oslovování... k čemu ty zdvořilostní sufixy? Obě víme, že si mě nevážíš natolik, abys mě takhle oslovovala. A co se úcty týká, tu si člověk, upír, musí zasloužit něčím jiným, než rodokmenem, nemyslíš, hime chan~" Náš rozhovor nabral vskutku zajímavé obrátky... Nakonec se to ale obešlo bez jediné kapky krve, dobře pro mě, a po prohlédnutí pár obchodů jsme skončily v jedné restauraci. Ne že bychom nějak divoce nakupovaly, každá jsme měla po jedné menší tašce. Já si akorát dokoupila sponu do vlasů a ty... přiznám, že vlastně ani nevím, co sis vybrala, měla jsem hlavu plnou jiných myšlenek, než abych vnímala něco tak nedůležitého jako byly nákupy. Mimo to, veškeré přípravy na ples pro tebe zařídili Shuji, Ran a Yuuzuki, taky, hime sama se přece nebude tahat s taškama, ne?
Bylo načase pobavit se o něčem jiném než o přípravách na ples, což byl taky důvod, proč jsem s tebou šla. "Ne, tohle průhledné pozvání a ten útok před tím, o co ti vlastně jde? Pochybuju, že si jídlo sháníš tak zdlouhavě." Řekla jsem a poslední větu doplnila o kousavou ironii. Zadívala ses na mě těma děsivě hlubokýma očima a zřejmě bych se dočkala nějaké odpovědi, kdyby do našeho rozhovoru nevstoupila třetí osoba. "Tsumiko?" Zero ani neřekl nahlas celou svou otázku, která by asi zněla "Co tady kruci děláš s touhle mrchou?" nebo něco na ten způsob. Ty ses dlouho nerozmýšlela, bylo ti jasné, že s prefektem za zády tahle schůzka ztrácí význam a tak sis do Zera ještě párkrát rýpla, než jsi odešla zaplatit naši útratu a pak se vypařila úplně. Na tvé místo si sednul Zero. "Takhle si bereš k srdci varování, hm?" Řekl trochu podrážděně. "Mám snad po večerce?" Odpověděla jsem podobným tónem, ani jsem nechtěla být tak drzá, prostě mi to vyklouzlo. Jen jsem si povzdychla. "Ne, gomen, nemusíš hned jančit. Nejsem blázen, abych některé věci neprokoukla. Vidíš, je světlo a jsme na místě plném lidí a já jsem se sem rozhodně nepřišla s tou princezničkou kamarádíčkovat." Zero na to nic neřekl, ještě pořád se mračil. "Chci mít v určitých věcech jasno, nic víc." Dodala jsem ještě, načež jsem si uvědomila, že jsi mi toho vlastně moc neřekla, kdyby Zero přišel jen o chvíli později... Zero se chtěl konečně ozvat, ale dnešek zřejmě žádným konverzacím nepřál... Přerušil nás příchod nečekaných hostů, taky kdo by v tuhle hodinu čekal ve městě další dva upíry? Zero se při pohledu na blížícího se Hanabusu a Akatsukiho jen kysele zatvářil, ale to už byli hoši u nás a Aidou se bez zaváhání usadil naproti mně, pohled upřený a plný určitého očekávání. Zřejmě čekal, že omdlím nebo začnu pištět tak, jako by to udělala kterákoliv z jeho faninek. A tady byl zádrhel, pro mě Aidou žádný idol nebyl. Chtěla jsem se ozvat, ale Zero mě předběhnul a to se vším všudy. "Nevadí, stejně už odcházíme." Zareagoval na Hanabusova slova, vstal a donutil překvapeného svůdníka, aby mu uvolnil cestu. Já prošla bez problému, Akatsuki si totiž ještě ani nesednul. "Nani? Nande? Nezůstanete ještě chvíli? Zvu vás." Dostal ze sebe Aidou po počátečním šoku, ale Zerův pohled byl výřečnější než jakákoliv jiná odpověď. "Někdy příště, pánové." Ušklíbla jsem se a společně se Zerem jsme odešli. Aidou se naštvaně zapřel lokty o stůl a podepřel si tváře. "Pitomec, jestli mu vadíme, fajn, ať vyklidí pole, ale tu holku nám tu mohl nechat." Zanadával a Kain jen zakroutil hlavou nad nepoučitelností svého bratránka.
Nakonec se všichni návštěvníci města vrátili na své koleje. Cesta zpět už byla docela klidná, Zero sice nebyl zrovna nejlépe naladěný, ale podařilo se mi ho uklidnit a vysvětlit mu, co měl znamenat ten čajový dýchánek s tebou. "Tak díky za doprovod, prefekte." Řekla jsem ještě, než jsme se dali každý po svém - já na kolej a Zero za Yuuki na obchůzku. Jen ani jeden z nás netušil, že nás ve městě vidělo pár slečen z Denní třídy, ale to mělo své ovoce přinést až později... Ten večer byl kupodivu klidný ve všech ohledech. Většina faninek se se vší pečlivostí připravovala na ples, takže neměla čas na plížení se kolem prefektů. U Noční třídy byla jediným rušivým elementem možná tak Yuuzuki, kterou nepřešla ta plesová euforie, takže s tebou živě všechno možné rozebírala a ne jen s tebou, i Daisuke a Toshio se zapojili do hovoru, vlastně neměli na vybranou, ale co už. Aspoň někdo tady byl bezstarostný a povznesený nad všechny intriky. Všimla sis, že tě Kaname chvílemi pozoroval, než konečně přišel. "Užila sis procházku po městě, Nana hime?" Že by přišel na výzvědy? Sám Kaname? Ale než jsi něco stačila říct, zarazil tě jeho pohled, úsměv, s jakým se ti díval do očí. Co to mělo znamenat? "Doufám, že ples si užiješ stejně tak. Rád bych si zamluvil tvůj první tanec." A s těmito slovy odešel. Takže znovu, co to mělo znamenat?
Hodina za hodinou, minuta za minutou a onen den D byl konečně tady. Skupinky nadšených slečen v krásných šatech opatrně cupitaly do hlavního sálu, kde měl každou chvíli začít onen uvítací ples. Já už taky byla na odchodu, oblečená v šatech bez ramínek meruňkové barvy, k nim ve stejném odstínu rukavice, bílé lodičky a vlasy vyčesané do copu ozdobeného onou sponou, kterou jsem si pořídila při naší malé procházce městem. Ještě jednou jsem si zkontrolovala tu ranku na krku, samozřejmě se nestihla zahojit, ale už to nebylo tak hrozné jako první den a ten zbytek zachránil krém a pudr. Ještě náhrdelník a mohla jsem jít.
V sále už byli snad všichni, holky z Denní třídy nedočkavě pokukovaly po svých idolech, zato kluci z Denní třídy byli už teď lehce otrávení. Aby ne, když všechny holky byly poblázněné Noční třídou a oni aby se doprošovali o pozornost. Najednou zaznělo několik úvodních tónů a pak hned ředitelův hlas. Stál na schodech, upravený a v obleku, krásný kontrast s tím, jak ho obvykle studenti vídají. "Drazí studenti akademie Cross, je mi ctí zahájit tento ples uspořádáný na počest našich nových spolužáků. Jsem pyšný na to, jak krásně se vše povedlo zorganizovat a to vše díky vám, proto si dnešní večer po právu užijte." Řekl Cross a pak jen lehce ustoupil a pokynul rukou, aby uvedl naše nové významné spolužáky. Bylo domluvené, že zahajovací tanec tohoto plesu bude patřit samozřejmě vám a tak po schodech za doprovodu hudby začaly scházet všechny páry. Jako první nemohl jít nikdo jiný než ty a Kaname, za vámi pak šli Shuji s Rukou, Daisuke se Seiren, Yuuzuki s Takumou, Ran s Akatsukim a nakonec Toshio s Rimou. Všichni kolem jen unešeně sledovali úvodní tanec, který byl vskutku kouzelný a to nemyslím jen působivý taneční výkon nebo garderobu, bylo to vámi upíry, to kouzlo vaší osobnosti, to kouzlo okamžiku.
Jakmile skončil slavnostní úvodní tanec, v páru se sobě navzájem mírně uklonili a pak se mohli do tance dát i ostatní. Kluci z Noční třídy byli pochopitelně k roztrhání a faninky v sedmém nebi. O chvíli později si mě všimlo pár spolužaček. "Saionji! Yokata, takže jsi nakonec přišla." Usmála se jedna. "Tohle bych si nemohla nechat ujít." Odpověděla jsem a chvíli si s nimi povídala, než mě i ony opustily ve snaze aspoň jednou si zatančit se svým idolem a já se rozhodla zvednout náladu našim klukům ze třídy. Chudáci, jeden by je i politoval, jak tam tak stáli a naštvaně nebo zoufale sledovali fešáky z Noční třídy. "Tak co, pánové? To budu muset o tanec prosit já vás?" Ušklíbla jsem se, tančím ráda a když tím navíc klukům zvednu náladu, proč ne? Tuhle ignoraci si nezaslouží, jsou stejně fajn nebo i lepší než naše superstar z Noční. Jen jsem v duchu zakroutila hlavou nad tou posedlostí, ale nakonec i další holky dostaly rozum, ovšem nejvíce zabodovala Yuuzuki, která s radostí protančila tanec za tancem i s kluky z Denní třídy. Myslím, že po tomhle večeru jí hoši asi založí fanclub.

Cross se spokojeně usmíval, vlastně skoro zářil. Taky měl proč, ples vyšel přesně tak, jak si ho představoval a teď nemyslím jen po organizační stránce, ale hlavně co se studentů týká, totiž, nebývá moc akcí, při kterých by k sobě Denní a Noční třída měly tak blízko. Prvotní obavy ale zahnal pohled na parket plný roztančených a usmívajících se párů a to si Cross taky všimnul Yuuki. Vlastně tak nějak hledal v té změti postav své oblíbené prefekty, ale Zera nikde neviděl, zato Yuuki ano. Při prvním pohledu se musel znovu rozplývat nad tím, jak to Yuuki sluší. I ona se s Yori vypravila do města, aby si vybrala šaty a ty světle růžové s volánovou sukní jí opravdu slušely, byla téměř jako cukrová panenka... ale smutná panenka, ředitel se zarazil, když si všimnul jejího výrazu. To bylo zrovna ve chvíli, kdy jsi znovu tančila s Kanamem, Cross se jen smutně pousmál. Yuuki, jak ti mám pomoct? A to dostal nápad! Než se Yuuki nadála, objevil se ředitel se svým zářivým úsměvem přímo za ní. "Yuuki~ Nevěnuješ tanec svému nejmilovanějšímu tatínkovi?" Yuuki se jen usmála a nechala Kanameho být, aspoň pro teď, a pustila se do tance s ředitelem, který nijak neskrýval svou radost ve snaze přenést aspoň její část i na Yuuki.
Takových chvilkových zklamání bylo za večer docela dost, ale žádnou z dívek to úplně nerozhodilo, ať už šlo o faninky kteréhokoliv z kluků z Noční třídy, nebo i o Yuuki. Každá se nakonec svého prince dočkala. A byly tady i takové, které by některé tance s radostí přenechaly svým domnělým sokyním... Docela mě překvapilo, když se přede mnou objevil Hanabusa a vzápětí už jsme spolu kroužili po parketu. Což o to, já proti němu žádnou averzi nemám, asi bych si myslela, že je to fajn sebevědomý kluk, kdyby jen tolik nedával na odiv to svoje kouzlo, které ale neplatí na každou, jak v zápětí zjistil. Po té záplavě otázek jsem se lehce zasmála. "Chodit spolu častěji ven? A my jsme spolu už někde byli?" Ušklíbla jsem se a v závěrečné otočce se mu pak vymanila. "Pleteš si mě se svými faninkami, Aidou senpai. Ale díky za tanec." Usmála jsem se nenuceně a pak nechala Hanabusu být, ten byl opět docela překvapený. Co je zač, tahle holka? Ale počáteční šok rychle opadnul. Zdá se, že ne všechny holky z Denní jsou stejné. Teď už se Aidou tvářil téměř spokojeně a s takovým potutelným úsměvem se pak vydal prohodit pár slov se svým bratránkem, který se zrovna vymanil z kroužku faninek.
Hudba nepřestávala hrát a parket nikdy nezůstal prázdný, ale nikdo nemohl tančit nonstop a menší pauzu jsem si rozhodla dát i já. Jaká náhoda, že jsem si sedla kousek od tebe. Upřímně, přes žízeň, kterou jsem vzápětí uhasila skleničkou džusu, jsem si tvé zářné přítomnosti ani nevšimla, tedy do té chvíle, než jsi promluvila. Opět jsem sebou trochu cukla a na tvoji otázku neplýtvala slovy. "Vážně? Takže takhle se tváříš, když se bavíš? To by mě zajímalo, jak se tváříš, když se nebavíš…?" Rýpla sis, oho, slečna ironická, už jsem byla na odchodu, ale ty jsi byla rychlejší. Bez obav, princezničko, bavím se přímo skvěle. Řekla jsem si v duchu a vrátila se na taneční parket. Ani jsem se nestihla rozkoukat a už tady byl další náruživý tanečník - Daisuke. Z vás nováčků jsem ho znala asi nejméně, tedy ne, že bych to vás ostatních věděla něco převratného, ale když jsem vaši skupinku párkrát zahlédla v průvodu Noční třídy u brány, Daisukeho jsem si skoro nevšimla. Bylo to zvláštní, chvílemi jsem měla dojem, jako by k vám vůbec nepatřil. Byl nenucený, nepředváděl se ani se mě nesnažil ohromit, netlačil na mě ve snaze dostat se k mému krku jako někdo... Byl vážně sympatický, tančil s takovou lehkostí a hovor s ním mi rázem vykouzlil úsměv na tváři. "A já už se lekl, že budeš celý večer zamračená jak prefekt." To jsem na moment strnula. Zero! Skoro jsem se až styděla, jak lehce jsem ho vytěsnila z hlavy a už kolikátý tanec se vesele bavila s upíry. Na druhou stranu, nedělám nic špatného, ne? Nemůže očekávat, že se ke všem z Noční třídy budu chovat stejně nepřátelsky jako on. Budu opatrná, ale ne zbytečně nepřátelská. Ale ani tak jsem se nemohla zbavit toho pocitu, že všechno ještě není v pořádku. On se... staral, když jsem kvůli tomu kousnutí zůstala na pokoji... i pak ve městě... jsem to ale zatracený ignorant. Vynadala jsem si v duchu a to akorát skončila další píseň a Daisuke mě zval k baru. Asi bych neměla nic proti a vlastně trávit čas s ním bylo příjemné, ale po té úvaze o Zerovi a když jsem ještě u baru uviděla tebe, řekla jsem si ne. "Gomen, teď se mi to nehodí." Omluvila jsem se a všimla si letmého, ale přece jen zřetelného zklamání v Daisukeho očích. "Ale i tak díky za tanec, bylo to fajn." Usmála jsem se a pak rychlejším krokem zamířila někam do sálu ve snaze najít Zera, který samozřejmě už nebyl tam, kde jsem ho ještě během tance viděla postávat.
A zatímco ty sis povídala u baru s Takumou a nevědomky popíjela svůj osudový drink, já konečně našla našeho zamračeného prefekta a to by se jeden divil, kde, nebo spíš při čem. Zrovna totiž tančil s Yuuki. To by nebyl Cross, aby se mu nakonec nepodařilo Zera najít a dotáhnout ho na parket. Neřekl to přímo, ale cítil se trochu špatně vůči svým prefektům a dnes večer víc, než obvykle. Dennodenně je zaměstnává škola a pak povinnosti prefektů a to i dnes večer, zrovna dnes, když by si ples měli užít stejně, jako ostatní spolužáci. Cross stál opodál a ty dva pozoroval, vlastně stejně jako já. "Že to těm dvěma sluší?" Prohodil jen tak a otočil se ke mně. I z dálky bylo vidět, že se o něčem baví, Yuuki se většinu času usmívala a Zerův strnulý výraz kupodivu už nevypadal tak strnule. "To tedy sluší." Odvětila jsem, vlastně jsem byla ráda, že jsem Zera našla takhle a ne někde v ústraní s těmi bolestmi. "Odkdy je vlastně Zero ochotný tančit?" Neodpustila jsem si. "Od teď." Zazubil se Cross a bylo vidět, že je hrdý na své přesvědčovací schopnosti, musela jsem se zasmát.
Sotva skončila tahle píseň, Cross šel něco probrat s Yuuki a náš zamračený tanečník se opět chtěl vypařit, ale na půl cesty jsem ho odchytla já. Zrovna když procházel kolem jednoho ze sloupů, doslova jsem mu vpadla do cesty. Tvářil se docela překvapeně, ale to jen chvilku, téměř okamžitě nasadil svůj obvyklý výraz. "Vědět, že jsi takový tanečník, nepustila bych tě z parketu." Ušklíbla jsem se. "Tak kvůli tomu jdeš? Co se stalo s tvým zástupem tanečníků?" Zareagoval s jistým nádechem hořkosti, bylo jasné, že naráží na kluky z Noční. "Zřejmě teď tančí se svým zástupem faninek, je to problém? Klidně se zase půjdu postavit do fronty." Odpověděla jsem a poslední větu obohatila o značnou dávku ironie. Zero se snad i nechtě pousmál a pak si jen povzdychl. "Počkej... jsem klidnější, když tě s nimi nevidím." Řekl polohlasně, trochu mě rozhodilo, jak upřímně to znělo. Moje snad ne příliš viditelné rozpaky rozehnaly první tóny další skladby. "Věnuje mi prefekt jeden tanec? A víš, že ne pro mě není odpověď." Řekla jsem s úsměvem a náš milý prefekt kupodivu neprotestoval. Zdá se, že ne jen říďa má přesvědčovací schopnosti.
Jak je známo, nic netrvá věčně a tak se i náš ples pomalu ale jistě chýlil ke konci. S úderem půlnoci přišlo ono ředitelovo překvapení. Yuuzukin hlas se nesl setmělým sálem a všichni v něm téměř s úžasem poslouchali to spojení líbezné melodie s ještě krásnějším hlasem. Jeden by si řekl, že Yuuzuki byla téměř jako zpívající víla, to bylo vidět hlavně u kluků a kupodivu i někoho jako je Toshio. Většinu písně stál opřený o sloup, ruce založené na hrudníku a pozoroval Yuuzuki, ve tváři na něho až neobvykle klidný a spokojený výraz. Do rytmů Yuuzukiny písně se začal ploužit jeden pár za druhým, ať už to byly páry v pravém slova smyslu, nebo jen náhodní tanečníci, nikdo na parketu nechtěl zůstat sám. Mě si náhodou znova našel Daisuke, což bylo vlastně dobře, určitě jsem ten ploužák strávila tisíckrát raději s někým slušným a milým jako byl Daisuke, než s nějakým namyšleným idolem. Tebe si zase našel Takuma a to byl taky příjemný zážitek. Ani jeden z vás nemusel nic říkat, všechno jako by vyplývalo z té atmosféry. Byla to krásně pohodová a milá chvíle. Jenže ta v tvém případě neměla dlouhé trvání...
Po Yuuzukině vystoupení následoval ohňostroj, vážně krásný a působivý, byla to korunka už tak krásného večera. Jenže tobě se z ničeho nic udělalo špatně, ale opravdu dost. Nevěděla jsi, co se děje, prostě to najednou začalo a než ses nadála, klečela jsi na zemi, jednou rukou si přikrývala ústa a druhou si opatrně položila na břicho. Jen těžko sis mohla vzpomenout, kdy ti za tvůj ne zrovna krátký život bylo takhle špatně. Asi bys nejraději volala o pomoc... volala třeba Shujiho, ale nemohla jsi. Štěstí, že si tě někdo všimnul. Štěstí, že to byl zrovna Kaname. Než ses nadála, už ti pomáhal zpět na kolej a když tě nohy zradily úplně, vzal tě co nejopatrněji do náručí. Moc sis z té cesty nepamatovala, úplného vědomí jsi zase nabyla až v Kanameho pokoji. Cítila ses omámená, slabá, měla jsi sucho a mdlo v ústech. Kaname odložil na stolek skleničku, která očividně ničemu nepomohla. S podivně něžnou starostlivostí se na tebe na okamžik zadíval. "Shikata nai..." Řekl spíš sám sobě a opatrně ti pomohl posadit se, aby si vedle tebe sám mohl sednout. Téměř okamžitě ses mu svezla na rameno, ale on nic neřekl. Jednou rukou tě obejmul kolem ramen a druhou si lehce zvednul k ústům a svými špičáky si způsobil drobnou ranku. Okamžitě se mu po prstě spustil tenký pramínek krve. Ucítila jsi na rtech určitý tlak a vzápětí závratnou chuť krve ve svých ústech, krve čistokrevného. Kaname ti lehce přejel krvácejícím bříškem prstu po rtech a pak jej sám letmo přiložil k ústům, krvácení snad okamžitě přestalo. Ty ses ale naopak začala probouzet ze svého blouznění, pomalu, ale jistě, ta troška však byla málo a Kaname to věděl. Sama jsi ani pořádně nevěděla- ne, spíš nevnímala, co děláš, když jsi dychtivě vzala jeho ruku a zakousla do dlaně na straně palce.
Těžko říct, kolik uběhlo času, zatímco jsi hladově sála Kanameho krev a on z tebe při tom nezpustil oči. Náhle se ozvalo klepání, naléhavé klepání. "Kaname sama!" Byl slyšet neklidný mužský hlas. Kaname tě lehce pohladil po tváři, jako kdyby říkal "stačilo" a ty ses od něj odtrhla a jen rychle olízla poslední kapky té drahocenné krve. Kaname vstal a šel otevřít. Na chodbě stál udýchaný Shuji. "Kaname sama... Miyako hime wa... Hime wa..." Nedokázal se pořádně vyjádřit a Kaname mu k tomu ani nedal možnost. "Neměj obavy, já se o ni postarám." Řekl Kaname klidně. "Demo-" Shuji chtěl protestovat, ale to se Kaname trochu zamračil. "V tuto chvíli není nic, co by pro ni někdo jako ty mohl udělat... Bez obav ji můžeš zanechat v mé péči..." Důrazněji to ani říkat nemusel, Shuji ztratil slova a to se stává jednou za sto let. Kaname už nic neřekl a jen zavřel dveře, Shuji tam ještě chvíli zůstal stát. Věděl, že odporovat čistokrevnému, zvlášť, když jde o jiného čistokrevného, nebylo na místě, ale nemohl si pomoct. Jak by taky mohl, když šlo o tebe? Kaname se vyjádřil dost jasně, někdo jako ty... ano, obyčejný upír jako já... jistě, v porovnání s ním jsem nic, že, Hime sama? To už se k Shujimu seběhl zbytek tvé skupinky, ale Shuji místo odpovědí jen zakroutil hlavou, urovnal si klobouk a zamířil pryč. "Teď to nemá cenu. Kuran se o ni postará... tedy, Kuran sama..." A pak odešel. Teď zase zaraženě zůstali stát ostatní, tedy Ran a Daisuke, protože Toshio a Yuuzuki ještě byli v sále. "Takhle jsem Shujiho ještě neviděla..." Řekla skoro ohromeně Ran a Daisuke jen přikývnul. "Půjdu za ním, podíváš se na Toshia, jestli nestačil vyvést nějakou blbost?" Řekl najednou Daisuke a Ran jen přikývla, načež se oba vypařili.
Mezitím začal hrát skutečně poslední tanec večera a zároveň i Yuuzukina poslední píseň. Postávala jsem na terase, v ruce nealko koktejl a užívala si večera. Bylo to vlastně hrozně fajn, všechny pochybnosti nebo zádumčivé chvilky byly aspoň pro dnešek ty tam a já se opravdu bavila. Měla jsem radost, že to dopadlo dobře i pro naše kluky z Denní, že se všechno obešlo bez krve a to doslova a v neposlední řadě i z toho, že jsem si odchytla i Zera. Je to jen můj dojem, nebo snad pokaždé, když ho najdu, je naštvaný? Ale při tom tanci i potom to tak nebylo, aspoň myslím... Usmála jsem se v duchu, jenže to mi moji klidnou chvilku narušila nevítaná návštěva. "Copak copak?? Snad už nejsi unavená?" Pití v mých ústech krapet zhořklo, když jsem rozeznala Toshiův hlas. To už stál pan sebevědomý vedle mě, vysmátý jak sluníčko. "Co když jo? Vlastně jsem už chtěla jít." Jenže Toshio měl jiné plány. Jo, tos uhod, čekám na tebe celý večer. "Kupodivu ani ne." Odbyla jsem ho a už chtěla zamířit zpátky do sálu, jenže Toshio byl rychlejší a než jsem se nadála, doslova mě donutil k tanci. Držel mě pevně, nešlo se mu vymanit, ne jen tak lehce a to jsme se na moment podívali jeden druhému do očí. Zvláštní, nevědět, co je zač, myslela bych si, že je to docela fajn kluk. Jenže já to věděla a to mě nutilo držet si jistý odstup. Mou, jen ať se tady neukáže Zero, nemám náladu vysvětlovat další hloupou náhodu... Mihlo se mi hlavou, hrozný pocit, co to vlastně tolik řeším? Jsem snad jeho manželka? Odsekla jsem v duchu sama sobě a vrátila se do reality, tedy k Toshiovi, ale i tak jsem věděla, že tohle není správné. Právě včas, abych vyslechla Toshiův přátelský návrh. "Máš pravdu, tak lehce to nepůjde, takže, pokud mě omluvíš..." To jsem se mu pokusila vysmeknout a téměř se to povedlo, Toshio to nečekal, ale hned se vzpamatoval a chytil mě pevněji, a surověji... Byl to okamžik, kdy jsme se spolu takřka prali, až jsem upustila tu skleničku, na kterou se během tance docela snadno pozapomnělo. Jako by se zvukem tříštícího se skla Toshio dostal rozum a uvědomil si, že to, co dělá, se naprosto vylučuje s tím, co mi právě řekl. S takovým zaraženým výrazem mě najednou pustil, podíval se dolů na ty střepy a pak na mě. Já se ale dlouho nerozmýšlela a téměř utekla, stejně byl nejvyšší čas vrátit se na kolej... Toshio za mnou nešel, zůstal tam mlčky stát, když se za ním objevila Ran. "Takhle by to nemělo zůstat..." Řekla a v tu chvíli to vyznělo tak krásně dvojsmyslně. "Sou da... to by nemělo..." Odpověděl skoro nepřítomně Toshio a automaticky se zohnul, aby posbíral ty střepy.
Ples byl u konce a v tu chvíli si nikdo z nás neuvědomoval, kolik se toho za jediný večer stačilo udát a jaké to bude mít následky...

Ples proběhl v naprostém pořádku, lépe už to dopadnou ani nemohlo. Studentky z denní třídy byly naprosto spokojené s tím, že mohly aspoň na chvíli tančit se svými idoly. Další dny to bylo jejich jediné téma k probírání. Pro nás jako uvítání to vůbec nebylo špatné. Naopak. Hned jsme se cítili lépe a jako bychom více zapadli mezi ostatní. Momentálně byl konec plesu a všichni se pomalu vraceli na koleje do svých pokojů. Naštěstí byl pátek, tudíž jsme měli volno před sebou a ti, jež to přehnali s koktejly (alkoholem) mohli tak v klidu střízlivět. Ředitel byl šťastný, že všechno proběhlo hladce a dopadlo to bez větších problémů a že jeho půlnoční překvápko mělo úspěch. K tobě se po cestě na kolej přidal Zero se svým typicky nabručeným výrazem. „Nespolkla si jako malá nějaký magnet na ty bestie?! Co vůbec ten parchant chtěl? Neublížil ti nijak?!!“ skoro až zašeptal, aby ho náhodou někdo z denní neslyšel. A vůbec, ten parchant…tím myslel Toshia? To znamená, že tě s ním viděl..?

Mezitím i mě se stala opravdu divná věc. Připadala jsem si, jako bych se právě probudila ze stoletého spánku nebo z nějaké noční můry. A když jsem zjistila, kde jsem a s kým, hned bych se do toho spánku zase vrátila -__-“. Zamrkala jsem očima a z leže jsem se posadila. Po krvi, kterou jsem nevědomky sála, už nebylo ani cítit ve vzduchu.  „Proč jsem..tady?“ zeptala jsem se. To už mi Kaname podával sklenici vody. „Zkolabovala si, téměř hned po půlnočním překvapení. Pamatuješ?“ sedl si vedle mě a já tu vodu vypila tak rychle, jako bych byla už několik dní dehydratovaná. Půlnoční překvapení…zkolabování…no jo, udělalo se mi špatně a on mi pomohl… „Hm, už si to vybavuju…ale i tak mi něco nesedí, mám neskutečný výpadek…..jako bych měla živý sen…“ zapřemýšlela jsem se nahlas. „Na Silver akademii jste měli jiné tabletky, že?“ Na jeho otázku jsem jen kývla hlavou. „Hm, tyhle jsou totiž nejnovější a naše akademie je tu právě testuje…ale jsi zatím jediná, které to nedělá dobře. Padáš po nich do kómatu a jediné, co ti aspoň na tu chvíli pomůže…je pravá krev. Ne umělá z tabletek,“ v tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem tehdy vyjela po Shujim, ale proč si to pamatuju a teď mám jakousi mezeru?! o.O „T-takže...jsem někoho napadla? Nějakého studenta? Snad ne z denní třídy!“ zděsila jsem se. Skvělý, pravděpodobně nebudu moct už jíst ty tabletky, takže to abych si objednala lednici plnou krevní transfuze -__-. „Nikomu se nic nestalo. Naštěstí jsem byl u tebe včas,“ řekl klidným hlasem a dělal, že si prohlíží ruku, jakoby hledal jizvy nebo jiné stopy… „Uff…moment, naštěstí? Neříkej mi, že..?“ ani jsem nedopověděla myšlenku a Kaname na jen pokýval hlavou a trošku až škodolibě nebo snad záludně se pousmál. To já docela zčervenala…hanbou. Takže já pila Kuranovu krev o.OSkvělý, naprosto…úžasný >o<

Každopádně po vyjasnění určitých věcí jsem konečně odešla z Kuranova pokoje. Můj šokovaný výraz opravdu mluvil za vše. Kolem zrovna šel Daisuke, už převlečený v pyžamu. „Hime? Jste v pořádku? Vypadáte, jako byste právě viděla ducha,“ zeptal se. Já jen zavrtěla hlavou. „V pořádku, jen menší šok ještě z toho zkolabování. Jak to nakonec dopadlo?? Nestalo se nic?? … ty jdeš spát, že máš to pyžamo?“ Ptala jsem se ho dál po cestě ke schodištím.

Bylo už pozdě, minimálně pro studenty z denní určitě a dokonce i ty jsi zalehla do postele, naprosto zničená z tancování. Pro vás, lidi, byl ten pravý čas jít spát, naopak pro nás, upíry, teprve jakoby vše začínalo. Šla jsem se převléknout do něčeho pohodlného a trochu se i umýt, opláchnout obličej, učesat vlasy a tak. Zabalená v županu po sprše někdo nedočkavě klepal na dveře a nedal si pauzu, dokud neotevřu. „Hai! Už jdu!“ snažila jsem se uklidnit dotyčného nedočkavce. Jen co jsem otevřela dveře, vrhla se mi kolem krku Yuuzuki a Ran zavřela za sebou dveře. „Hime-chan!! Měly jsme o vás strach! Z ničeho nic jste zmizela a my netušili, co se stalo Q.Q Co jinak říkáte na mé vystoupení??“ z Yuuzuki přímo sršela energie a láskyplnost. Tak jsem jim vysvětlila důvod své nevolnosti a svého zmizení. O pití Kuranovi krve jsem se nezmínila, tohle sama budu vstřebávat ještě dlouho a opravdu nepotřebuju, aby to každý věděl. Nakonec jsme si s holkami udělaly takový dámský den. Povídali jsme si o plesu, o novém fanklubu co má Yuuzuki, samozřejmě jako správné holky jsme zdrbli snad všechny holky a jejich šaty a kluky. „A to jste neviděla Shujiho!! Takový výraz už dloouho neměl. Kaname mu totiž něco hnusného asi řekl, nevím co přesně, ale v tu chvíli vypadal zklamaně a zároveň plný nenávisti…no, měla jsem z něj strach o.O“ povídala Yuuzuki. „Shuji byl za Kanamem?“ Podivila jsem se. „Zhruba v době, kdy vás měl Kaname u sebe a Shuji se chtěl ujistit, jestli jste v pořádku,“ pokračovala Ran. Můj výraz opět mluvil za vše. Dnešek je plný…překvapení. Proč mi Kuran neřekl, že tu byl Shuji?! „Každopádně ještě jednou se omlouvám, že jste se o mě museli bát,“ sklopila jsem hlavu. Chvilku ticha opět přerušila Yuuzuki a opět jsme všechny byly v lepší náladě a chichotaly se všemu možnému.

Mohlo být tak…poledne? Studenti z denní se pomalu probouzeli, někteří teda hodlali vyspávat do dvou, tří a možná celý den proležet v posteli. Hold byl to náročný týden s ještě náročnějším zakončením. Jen co si se probudila, ozval se ti žaludek. No jo, vždyť ty jsi pomalu nic nejedla od minulého oběda. Na večeři kvůli přípravám na ples nebyl čas a na plese spíš než jídlo bylo pití a to žaludek nenasytí. Šla jsi smýt svoji zombie podobu a udělala ze sebe opět člověka. Vzala sis něco pohodlného, rozhodně ne uniformu. Přece jen je víkend, ne pracovní den, tak na co lítat po areálu v uniformě? Šla jsi do jídelny, kde měli nonstop otevřeno. Že zrovna bylo něco kolem jedné hodiny, byli v jídelně připravené obědy. Vzala sis tác, příbor a postoupila jsi k okénku, kde se vydávalo jídlo, které sis samozřejmě mohla vybrat. V jídelně to zelo prázdnotou. Pár studentů tam jedlo oběd nebo tam jen tak posedávali ještě v županech a dávali si žaludek do původního stavu. Sedla sis ke stolu sama. Než ses ale pustila do jídla, vzpomněla sis na pití a tak sis rychle odskočila pro skleničku a natočila sis ovocnou šťávu (?). Než si se ale vrátila ke stolu, od okénka, kde se vydává jídlo, na tebe mávala Yuuki. „Saionji-san, můžu si k tobě přisednout?“ Zeptala se mile Yuuki. Neměla si nic proti, i když bys radši jedla sama. „Neviděla si dneska Zera? Měl dneska hlídat u brány, ale zase tam nebyl. Moo, je vážně nepoučitelný >-<“ postěžovala si a vrhla se na jídlo. Jen si mohla zírat, jak to hltá, jako kdyby týden dva nejedla. „Ale ples byl úžasný že? Doufám, že sis ho užila, tak jako ostatní! Já jsem z toho teda naprosto nadšená, hlavně z noční třídy,“ tázavě ses na ní podívala, jakože jak myslí tu noční třídu a Yuuki tvůj pohled docela rozhodil. „Etoo myslím, jak se chovali, že byli přátelští k ostatním studentům a nedělali prob..ehm, ne že bych byla jejich fanynka, to ne,“ začala koktat a mávat rukama. Málem by se prořekla, že studenty naštěstí nepokousali a ještě to znělo, jakoby si ples užila jen proto, protože tam byli idolové. Yuuki to rychle zamluvila, a o noční třídě se radši už nezmiňovala. „Ne, Saionji-san, nechtěla by si zítra se mnou a Sayori do města do jedné kavárny?“ zeptala se tě nakonec, než odešla.

Noční třída měla teď půlnoc. Holky navíc zůstaly u mě, tak jsme kecaly, až jsme z toho usnuly. Ještě štěstí, že mám tak velkou postel. Čas opět o kousek popoběhl a Kuran se vydal za ředitelem kvůli jedné věci. Byl zase večer a Zero s Yuuki byli na hlídce. Zero nebyl dneska k nalezení a navíc mu nebylo zrovna nejlépe.

„Zero by měl přestoupit do noční třídy. Sám to víte nejlépe, že takhle bude ještě víc trpět a bude nebezpečným pro své spolužáky,“ řekl Kaname vážně a ředitel to opravdu moc dobře věděl, stejně tak dobře věděl, že Zero bytostně nenávidí upíry a být mezi nimi, studovat s nimi?? To asi nebyl nejlepší nápad. V tu dobu ale Yuuki znova hledala Zera, který se svíjel bolestí poblíž schodiště. Konečně ho Yuuki našla a hned si o něj dělala starosti.  Yuuki se ani nenadála a Zero už stál za ní. Jednou rukou ji chytil kolem pasu a druhou ji vzal za bradu a natočil ji hlavu na stranu, aby měl lepší přístup k jejímu krku a poté se do ní doslova zakousl. Yuuki v tu chvíli nechápala. Byla v transu a jakoby se jí zastavil čas, než si uvědomila, že ten Zero, kterého zná nějaký ten pátek, ji právě…saje krev. Po chvilce se od něj odtáhla a rukou si držela ranku na krku. Zero se taky vzpamatoval a nebyl schopný jediného slova. To už se tam objevil Kaname a ředitel. Cross se postaral o Zera a Kaname odnesl Yuuki, která byla již v bezvědomí. Náhodou prošel zrovna kolem mě. „Já myslela, že je zakázáno pití krve na pozemku školy…“ neodpustila jsem si kousavou poznámku se škodolibým úsměvem. Kaname na to nic neřekl a pokračoval dál směrem ošetřovna.

Vyšla jsem z budovy, a koho jsem to nepotkala? Ty jsi zrovna chtěla vejít dovnitř. „Jestli sháníš Zera, teď není vhodná chvíle. Nedokázal se ovládnout a nemilosrdně napadl a pokousal Yuuki-chan a teď je u ředitele…asi bude mít problémy, chudák,“ nasadila jsem lítostný výraz i tón, „určitě z toho budou velké problémy a slyšela jsem, že by měl být přesunut k nám, do noční třídy…Každopádně přeji hezký večer,“ zamávala jsem ti a vydala se směrem koleje. Krásný to pocit, když vám někdo určitý vynadá za porušování zákazů a následně se stane tohle :3

Ještě když jsem se docela svižným krokem snažila co nejdříve dostat zpět na kolej, našel si mě Zero. Musela jsem se ušklíbnout nad tou starostlivostí schovanou za jeho zamračeným výrazem, jenže úsměv mi rázem strnul na rtech. Takže mě viděl... To jsem se ale zarazila - co vlastně řeším? Nemám se za co omlouvat. Viděl mě, takže viděl i to, že jsem Toshia poslala do háje. "Iie, betsu ni." Odpověděla jsem úplně v klidu. Zero sice nevypadal nějak nadšeně, ale ani se nezlobil. Cestou ke kolejím už jsme toho moc nenamluvili, taky jsme byli oba unavení, i když to třeba nebylo na první pohled vidět. Už jsem se nemohla dočkat, až vyzuju lodičky, sundám šaty a po osvěžující sprše zapadnu do peřin.
Ale ne každý měl z plesu zrovna skvělý dojem. Tou dobou se Daisukemu konečně podařilo najít Shujiho. Seděl v zahradě u kašny, klobouk v ruce, k Daisukemu otočený zády. "Tak tady jsi. Víš, že si o tebe všichni děláme docela starosti?" Shuji se ani neotočil. "Minna, hm..." Daisuke na sebe s reakcí nenechal dlouho čekat. "Hime sama mo." To sebou Shuji prudce trhnul a otočil se na svého společníka. "Bude v pořádku, Ran a Yuuzuki se o ni postarají." Uklidnil ho a Shuji si s poněkud trpkým úsměvem povzdychnul. "Takže Kuran udělal, co musel." "To udělal, na rozdíl od někoho..." Shuji se na Daisukeho překvapeně podíval, nečekal od svého kamaráda takovou reakci. "No nic, já už toho mám za dnešek dost, vracím se na kolej. Až se hime sama bude ptát, mám jí říct, že depkaříš v zahradě?" Řekl Daisuke lehce provokativním tónem. "Ya, mate..." Shuji konečně vstal a znovu si nasadil klobouk, načež se oba vydali k Měsíční koleji.
Mezitím ses konečně probrala, sice pořádně zmatená, ale v pořádku a to díky Kanameho krvi, jak jsi v zápětí zjistila. Sice to bylo příjemnější zjištění, než kdybys napadla nějakého chudáka z Denní třídy, ale ani tak jsi z toho nebyla bůhví jak na větvi. Nehledě na to, že jsi teď Kuranovi byla dlužná... Trvalo to nějakou tu chvíli, než ti Kaname objasnil pár věcí a trochu oživil tvé zamlžené vzpomínky, ale nakonec jsi po svých odešla z jeho pokoje a nutno dodat, že jsi cítila značnou úlevu, když jsi za sebou zavřela dveře. Stále ještě pohroužená v myšlenkách jsi zamířila do svého pokoje, když jsi narazila na Daisukeho. Samozřejmě se hned ujistil, že jsi v pořádku, ale o Shujim se nezmínil a ty ses nezeptala, v tu chvíli tě to ani nenapadlo. Cestou ke schodišti jste mluvili o běžných věcech, než Daisuke zmizel za dveřmi svého pokoje.
Bylo příjemné být zase ve svém pokoji, nikým nerušená, v tichu a jen se svými myšlenkami, které sis potřebovala urovnat. Dopřála sis sprchu a zabalila se do županu, kupodivu jsi ani nebyla unavená, jen lehce vykolejená. To se najednou ozvalo klepání. Nestačila jsi říct ani půl slova, když jsi otevřela dveře, a okamžitě ti kolem krku skočila Yuuzuki. "Hime chan! Shinpaidatta~" Ran pohotově zavřela dveře. "Yuuzuki, ještě jí ublížíš!" Okřikla svoji kamarádku, načež tě Yuuzuki okamžitě pustila. Obě vypadaly spokojeně, aby ne, měly strach, co se s jejich hime sama stalo. Právě proto teď přišly, nechtěly tě nechat samotnou a taky měly v plánu trochu ti zvednout náladu tak, jak to umí jen kámošky. Mluvily jste snad o všem a kolikrát se i nasmály, takový malý holčičí mejdan. Byla to zábava, než přišla řeč na Shujiho. Vůbec jsi netušila, že tě Shuji hledal, i když tě to asi mohlo napadnout... Každopádně, Kaname ti neřekl ani půl slova a s tím, že by ho nějak nehezky odbyl se taky nepochlubil. Nejraději bys to s Shujim pořešila hned, ale nebyla sis jistá, jak by reagoval on a ani jak bys reagovala ty, sama sis ještě musela ujasnit pár věcí a asi neříká nadarmo ráno moudřejší večera.
V tu chvíli jsi ale nebyla jediná, kdo měl návštěvu. "Ara, tak už jsi zpátky?" Zazubil se Toshio, zatímco se opíral o futra v Shujiho pokoji, Shujiho spolubydlící se příhodně ještě nevrátil z plesu. "Jak vidíš..." Odpověděl Shuji a elegantním gestem naznačil přítomnost své osoby. "Potřebuješ něco?" Toshio se jen ušklíbnul. "Betsu ni... jen jsem si chtěl trochu pokecat." Shuji očividně neměl náladu na bezduché tlachání, ale nestačil včas Toshia utnout. "Ten večer stál za to, co? Když pominu nehodu naší slečny, byla to paráda." Toshio se zdál být až překvapivě klidný a dobře naladěný. "Ano, krásné uvítání." Shuji byl skutečně stručný. "Ta tvoje pověstná vyřídilka je fakt fuč." Skoro se až zasmál Toshio a zavřel za sebou dveře. "Kuran ti to natřel, co?" To se tvářil možná až škodolibě. Shuji si jen povzdychnul a oběma rukama se opřel o postel, na které seděl a podíval se přímo Toshiovi do očí. "Co bys tak asi řekl, hm? Jsem rád, že aspoň jeden z nás má z téhle situace radost. Takže, jestli ses už dostatečně pokochal pokořením mé osoby, byl bych rád, kdybys odešel." Toshio byl zprvu překvapený, ale pak nasadil ten svůj výraz alá kombinace provokace a spokojenosti. "Máš vztek, to je fajn. Už jsem si skoro myslel, že mu hime sama rezignovaně přenecháš. Hele, nevím, čeho se bojíš. Kdyby ji k tomu nenutila hierarchie, dobrovolně by Kuranovi nepodala ani prst." Nastala chvíle ticha, načež se Toshio odlepil od futer a protáhnul se. "Já padám, ještě chci otravovat Hanabusu." Zašklebil se Toshio a odešel, byl to zvláštní rozhovor. Toshio skutečně zprvu měl jistou škodolibou radost ze Shujiho pokoření vzhledem k tomu, jak ho Shuji dřív shodil. Ale pak to přece jen odeznělo a objevil se jistý soucit a podpora, kterou ale Toshio vyjadřoval po svém.
Plesová noc byla za námi a přišlo ráno, i když... pro většinu studentů ten den začínal až polednem. Kdo mohl, ten si přispal a já jsem samozřejmě nebyla výjimka. Spala jsem tvrdě a dlouho, ale cítila jsem se dobře, ještě převládaly pozitivní dojmy ze včerejška. Akorát jsem ze sebe zase udělala člověka, našla si nějaké civilní oblečení a kupodivu si ani nezapomněla zakrýt líčidly tu ranku na krku. V jídelně nebylo moc lidí, v porovnání se zbytkem třídy jsem asi byla ranní ptáče... Nerušeně jsem se věnovala své snídani, když se objevila Yuuki. "Saionji san, můžu si k tobě přisednout?" Zrovna jsem žvýkala, takže jsem jen mlčky přikývla a Yuuki se posadila. V pauzách mezi jídlem jsme samozřejmě řešily ples, ale ze všech dívčích rozhovorů byl ten náš nepochybně nejnormálnější, žádné rozplývání se nad idoly. "Neviděla jsi Zera? Měl dneska hlídat u brány, ale zase tam nebyl. Mou, je vážně nepoučitelný!" :Go!:Postěžovala si Yuuki a já jen zakroutila hlavou. Měla jsem z toho špatný pocit, zrovna Zero mi nepřipadal jako někdo, kdo by vyspával až do oběda, zvlášť, když má nějakou práci. Zase to na něho přišlo? Měla bych se po něm pak podívat... Málem jsem ani nezaregistrovala ten Yuukin přeřek, jak jsem se zamyslela. "Jo, ples byl skvělý. Myslím, že jsem si protančila boty." Ušklíbla jsem se a akorát dojedla poslední sousto a dopila svůj čaj. Byla jsem už na odchodu, když mi Yuuki nabídla ten výlet do města. Neměla jsem na zítřek žádné zvláštní plány a taky, proč ne? Ráda se projdu, pokud to není s velkou bandou uřvaných faninek. "Proč ne, v kolik?" To se Yuuki zatvářila nervózně. "Eto, my se ještě s Yori chan úplně nedomluvily, heh... Určitě ti dám ještě vědět!" Odpověděla energicky. "Yosh, tak zatím." Tím náš hovor skončil, Yuuki asi ještě chvíli seděla v jídelně a já se vydala zpátky na kolej. Tak na půl jsem pozorovala okolí, jestli někde nezahlídnu Zera, ale bohužel. Bylo mi jasné, že si ho prostě budu muset najít sama. Každopádně, ještě bylo pár věcí, které jsem si chtěla zařídit, takže "velké pátrání" po prefektovi přišlo na řadu až tak kolem čtyř hodin.
Asi ani nemusím říkat, že mé hledání neneslo žádné ovoce, když si mě najednou odchytil ředitel. "Saionji san, určitě máš teď chvilku, že? Neříká se mi to lehce a samozřejmě nerad studenty okrádám o volný čas, ale měl bych takovou prosbu..." A tak jsem najednou zase stála ve velkém sále a korigovala úklid a sama samozřejmě pomáhala. Ne že by to tam bylo nějak zaneřáděné nebo snad poničené, ale bylo třeba poschovávat stoly, židle, všechny dekorace, prostě uvést sál do původního stavu. A když mě do toho Cross zatáhnul, upsala jsem se mu rovnou jako jakýsi vedoucí úklidu, když to tak blbě řeknu. Patřilo k tomu i nějaké minimální papírování, které jsem mu pak měla doručit, nicméně, hlavní důvod mé aktivity bylo to, že úklid sám o sobě zabral nějakou tu chvíli a s doručením klíčů od sálu a těch papírů bylo téměř jisté, že se k řediteli dostanu až po setmění. Tak nějak jsem si dělala naděje, že se Zero objeví na večerní hlídce. Navíc, on má talent na hledání studentek Denní třídy, co jsou večer mimo kolej... Buď mě najde on, nebo nějaký upír... bezva... :Again...:Ale i tak se mi to zdálo jako nejlepší řešení a tak jsem se tedy bez námitek věnovala práci.
Sotva se setmělo, vyrazil Kaname za Crossem a že bylo co probírat... Cross víceméně čekal, kdy s tím Kaname přijde, jen doufal, že to bude co nejpozději. Zerovo přeřazení do Noční třídy byla ožehavá záležitost. Ředitel dobře věděl, že se Zerův stav bude zhoršovat a že by to jednou nemuselo pro někoho z Denní třídy skončit dobře, zároveň si ale nedokázal představit, že by měl Zera poslat mezi upíry, které tolik nenávidí. Kaname ale naléhal, těžko říct, kam by ta debata vedla, kdyby najednou Kaname neztichnul. "Kaname kun, doushita?" Bylo to něco, co Cross nemohl cítit. "Ano niyoi... Yuuki!" Kaname bez varování vyběhnul ze dveří nedbaje na Crossovo volání. Akademií se pomalu linula lákavá vůně... vůně lidské krve...
Ano, Yuuki Zera našla, ale v tu nejhorší možnou chvíli. Těžko popsat ten šok, když s rukou přiloženou na krku mátožně couvala dál od Zera, od Zera s krvavě rudýma očima, od Zera s její krví na rtech, na jazyku, v ústech... Nechápala, co se děje, nebo spíš nedokázala v tu chvíli pobrat tu skutečnost, že je Zero upír. Po chvíli ztratila vědomí, právě včas, když se objevil Kaname a hned za ním Cross. Kaname vzal opatrně Yuuki do náručí. "Postarám se o ni." Cross jen spěšně přikývnul, zatímco se věnoval Zerovi. Ten byl naprosto otřesený, když zase přišel k sobě, nevěřícně se díval na svoje třesoucí se ruce, na kterých ještě byla Yuukina krev. Nechtěl uvěřit, že se to stalo. Nechtěl si připustit, že ze všech lidí zrovna Yuuki. S velkým přemáháním dostal Cross Zera do pokoje a vnutil mu krevní tabletku, kterou Zero nakonec s odporem spolknul. Bylo to marné, Crossovi nezbylo, než nechat Zera o samotě a tak ho nechal být a raději zamířil zkontrolovat Yuuki. "Ztratila hodně krve, je oslabená, ale bude v pořádku. Musí si odpočinout..." Spustil Kaname, sotva se Cross objevil ve dveřích. "Yokata." Řekl spíš sám sobě a chvíli pozoroval Kanameho, jak se se sklání k Yuuki. "Raději půjdu, někdo by měl uklidnit Noční třídu, na Miyako hime bych se v tomto ohledu nespoléhal..." Řekl nakonec, ještě letmo pohladil Yuuki a pak odešel.
Tou dobou už jsem měla namířeno k řediteli se všemi potřebnými papíry i klíči, když jsem narazila na poněkud nevítaného hosta. Čekala jsem nějakou povýšenou poznámku, kterou bych hned mohla odpálkovat, ale tys mi vzala slova. Nevěděla jsem, co ti mám na to říct, vlastně jsem ani nic říct nestačila, jak jsem byla v šoku. Jen jsem se za tebou mlčky otočila, dělá si srandu? Určitě ano, zrovna ona... Nechtěla jsem tomu věřit, ale ani jsem tu myšlenku nemohla zapudit, takže jsem co nejrychleji doběhla za Crossem. "Saionji san?" Vypadal docela překvapeně, asi v tom zmatku zapomněl, že mám přijít, divila bych se, kdyby ne. "Zero wa doko?" Řekla jsem s nepřehlédnutelným napětím a obavami v hlase a oči jsem při tom nespouštěla z ředitele. "Eto... Kiryuu kun má teď nějakou práci..." Znaveně jsem si povzdychla, zrovna teď jsem vážně neměla náladu na nějaké průhledné výmluvy. "Jak je na tom Yuuki? Vím víc, než si myslíte, tak už přestaňte s tím divadýlkem." Bylo vidět, že jsem ho zaskočila, ale pak zvážněl. "Kolik toho vlastně víš?" Zeptal se. "Pravdu o Noční třídě i Zerovo tajemství." Odpověděla jsem bez zaváhání. "A jak ses to vlastně- ne, to je nakonec jedno... Řekla jsi to někomu?" Cross při tom hovoru stál otočený k oknu, do tváře jsem mu neviděla, ale z vážného tónu jeho hlasu jsem měla docela jasnou představu, jak se teď asi tváří. "Jistě, že ne." Řekla jsem skoro dotčeně, měla jsem pocit, jako by mě Cross házel do jednoho pytle se všema drbnama. "To je dobře. Víš, moje představa soužití upírů a lidí je běh na dlouhou trať a některým nehodám se nelze vyhnout." Těmi nehodami snad naráží na... To jsem si uvědomila, proč jsem sem tak vletěla a okamžitě se zase chtěla zeptat na Zera, ale Cross to snad nějak vycítil a předběhnul mě a otočil se ke mně. "Yuuki bude v pořádku, je sice vysílená a v šoku, ale není to nic vážného. Ona o Zerově upíří stránce doteď nevěděla, na rozdíl od tebe. Překvapuje mě, že by se s tím Zero svěřil..." Řekl trochu zamyšleně, ale nespouštěl ze mě oči. "Spíš než svěřil byl odhalen... Vím docela dost o následcích, ale téměř o nic o příčině..." Nemusela jsem říkat víc, Cross se toho sám chytil. "Když byl Zero dítě, jeho rodiče zabila upírka, jeho ale nechala naživu. Jenže kousnutí čistokrevného upíra dokáže člověka proměnit... na level E, takoví upíři, pokud krátce po své proměně nezemřou, nejsou jako ti, které vídáš tady na akademii. Nedokáží a většinou ani nechtějí krotit svou touhu po krvi. Zero ale vzdoruje celou tu dobu..." Cross se na chvíli odmlčel. Najednou ta Zerova antipatie vůči Noční třídě dávala smysl. Musí tolik nenávidět... je i to, co se z něho stalo... Myslela jsem si, že vím, jak moc Zero trpí, ale moje představa byla daleko od pravdy. "Arigatou..." Dostala jsem ze sebe po chvilce ticha. "Hm?" Cross zpočátku asi ani nevěděl, proč mu děkuju. "Cením si toho, že jste mi to řekl. Ano... asi bych teď nemohla Zera vidět, že?" Zeptala jsem se. Cross se na mě podíval s takovým snad až soucitným výrazem, jako by chtěl říct, že mě chápe, ale stejně jen zakroutil hlavou. "Je mi líto, teď bude lepší nechat ho o samotě. A na to, o čem jsme spolu mluvili, se ho raději neptej, o některých věcech nemluví..." S letmým přikývnutím jsem vstala. "Chápu, nemusíte mít obavy, nechci otvírat staré rány." Už jsem byla skoro na odchodu, když jsem se ještě naposledy otočila. "Ano ne... bude Zero v pořádku?" "Záleží, co tím "v pořádku" myslíš. Proměna v upíra se nedá zvrátit, ale pokusím se, aby byla pro Zera i pro jeho okolí co nejméně bolestivá. Nemusíš mít obavy, Saionji san." Víc už jsem slyšet nepotřebovala. Nemít obavy, to se mu lehce řekne...
Ta noc byla neklidná, jak pro upíry, tak pro mě. Všichni z Noční třídy cítili tu vůni, ale vzhledem ke Kanameho autoritě si nikdo nic nedovolil, i když je fakt, že třeba s Toshiem to šilo a nebýt tam Kaname, asi by si ani Aidou nedával takový pozor na pusu. Já se vrátila na pokoj a byla jako opařená, notnou chvíli jsem seděla na okně a dívala se ven, hlavně na nebe a měsíc, který se mi tu noc zdál neobvykle chladný...

*zvuk čichání* „Hmm, cítite to? Ta..vůně…. někoho mi to připomíná…“ řekl si spíš sám pro sebe Aido,  ale jelikož byl zrovna v hale, kde se všichni upíří scházeli, všichni ho uslyšeli a zavětřili. „Hm, lidská krev… nejraději bych teď porušil školní pravidla…“ řekl Toshio, co procházel zrovna kolem Aida. „..Yuuki-chan..“ zašeptal Aido. Aido a Toshio si začali povídat pro sebe o krvi, o tom jak by zakousli Yuuki, ale než se jim stihla v hlavě zrodit myšlenka, jak se k ní dostat, objevil se ve dveřích Kaname s přísným pohledem. Nic nemusel říkat, jeho pohled mluvil za vše. Jakoby říkal „opovažte se jen pomyslet na kapku lidské krve“.
Mezitím ty jsi vycházela z ředitelny, kde jsi zaskočila ředitele svými vědomostmi. Věděním o existenci upírů a vědění, že sám Zero je upír. Chtěla jsi ho navštívit, ale ředitel nebyl zrovna pro a na jednu stranu to bylo vlastně pochopitelné. Po to všem, co se Zerovi přihodilo, nebylo vhodné ho teď „otravovat“. Měla jsi namířeno zpátky na kolej, ale neuvěřitelně ses courala. Myšlenky v hlavě ti nedali pokoj, měla jsi spousty otázek, na které si neznala odpovědi. Do hlavy se ti dralo spousta nápadů a úvah o Zerovi, jak asi skončí, co s ním bude, jestli pro něj můžeš něco udělat..? Na kolej jsi nakonec došla. Byl už večer a byla jsi zmatená. Chtěla jsi už do svého pokoje a mít klid a případně se nějak rozptýlit.
Tou dobou, co si se šourala zpátky na koleje, i já jsem se vracela na Měsíční kolej…a taky jsem zrovna dvakrát nespěchala. I mě pronásledovali určité myšlenky, jako například…proč mi Kaname neřekl, že můj věrný společník Shuji si o mě dělal starost? Zřejmě to pro něj nebyla dost důležitá informace na to, aby mi to sdělil. A hlavně…co řekl Kuran Shujimu, že se tvářil tak, jak ho popisovala Yuuzuki?
Dál jsem se šourala po cestičce, ale místo toho, abych se došourala na kolej, prodloužila jsem si procházku až k jednomu menšímu mostu, pod kterým tekl potůček. Opřela jsem se o dřevěné zábradlí a koukala dolů do vody. Ani mě myšlenky nedali chvíli pokoj. Ovšem koukání do vody mě přestalo bavit. Chvíli jsem asi doufala v to, že se někdo objeví a pomůže mi urovnat si myšlenky. Ale to se nestalo. A tak jsem si to opět zamířila na kolej.
Když jsem otevřela vstupní dveře, většina byla v hale a něco dělali. Někdo si četl, jiní se spolu bavili, další spolu něco hráli a tak. Jen co jsem za sebou zavřela dveře, slyšela jsem zdravení ze všech stran. Jen jsem se mile usmívala a zdravila spolužáky nazpět. Vyšla jsem po schodech, že půjdu do svého pokoje. Procházela jsem delší chodbou, kudy zrovna procházel Kaname. „Tak už jste se vrátila, Nana-hime? Nestalo se vám po cestě nic, že jste tu..tak pozdě?“ zastavil se přede mnou, čímž mi zatarasil cestu a koukal na mě. Nepodívala jsem se na něj. Neměla jsem vůbec sebemenší chuť navázat oční kontakt. „Ále…to jen vaše pokrytectví mě zdrželo..>:I“ sykla jsem, obešla ho a bez jediného pohledu pokračovala dál do svého pokoje. Kaname nevypadal zrovna nadšeně…ale myslím si, že moc dobře ví, co mi vadí.
Mezitím se na koleje vrátila i Yuuki, která ti právě klepala na dveře. Šla jsi ji otevřít a čekala jsi, co z ní vypadne. „Ano…Saionji-san…ten zítřejší výlet do města se nakonec ruší. Moc mě to mrzí! Ale…m-měla jsem menší nehodu a není mi nějak dobře a zítra bych to chtěla vyležet…gomenasai..“ omluvila se Yuuki a snažila se furt zakrývat si krk…minimálně se k tobě natáčela druhou stranou a doufala, že si její náplasti na krku nevšimneš.
Já se konečně dostala do svého pokoje. Bez delšího rozmýšlení jsem ze sebe shodila věci a šla se do koupelny umýt. Teplá voda mi udělala neskutečně dobře. Hned jsem se cítila jak znovuzrozená. Umyté vlasy jsem měla zamotané do ručníku a sama jsem už byla ve svém měkoučkém županu. Vyšla jsem z koupelny do pokoje a sbírala shozené oblečení, když to se ozvalo klepání na dveře. V tu chvíli jsem jen zakroutila očima ke stropu. Kdo co zase chce? -.- pomyslela jsem si. To se ale ozval Shujiho hlas. „Hime, vcházím dovnitř,“ a otevřel dveře. Ve tváři měl svůj klasický úsměv. Zavřel za sebou, pomohl mi (zase) s úklidem mích věcí a pak se nabídl, že mi usuší a učeše vlasy. To jsem nemohla odmítnout, a tak už jsem seděla na židli a on mi sušil vlasy. „Vypadá to, že vás něco trápí? Můžu nějak poradit? Jinak je škoda, že jste s námi nebyla do konce plesu. Bylo to vážně úžasný,“ já jsem chvíli mlčela a Shuji pochopil, že na povídání asi nebude nejvhodnější doba. „Ale to nic. Trápí mě ten drzý prefekt a jeho ještě drzejší kamarádka, ale to je teď jedno…vyprávěj mi o konci plesu..“ poprosila jsem ho, a tak Shuji spustil a popisoval, jaké to ke konci bylo a do toho mi česal vlasy.

A přišlo ráno. Ty jsi nemohla spát a ani si toho moc nenaspala. Trápil tě Zero a neuvěřitelně ses o něj bála. Měla jsi chuť ho navštívit, ale nebyla sis jistá, jestli je to dobrý nápad. Stejně ti to nedalo a oblékla ses a vyšla ven z dívčí části koleje. Už ses chystala, že bys vkročila do chlapecké části, ale to si slyšela kroky a schovala ses za nejbližší sloup, co tam byl. Všimla sis, do chlapecké části si neměla namířeno sama. Vydala se tam totiž Yuuki. Když zmizela z tvého dohledu, rozhodla ses jí sledovat…čistě ze zvědavosti. Už už jsi byla celkem blízko místnosti, kde byl Zero. V tom si slyšela Yuukino zděšené zapištění a z toho, co si ti dva povídali jsi pochopila, že se právě Zero snažil o sebevraždu a Yuuki ho zachránila. Měla jsi z toho divný pocit. Radši jsi ale zmizela a dobře si udělala, protože Zero po chvilce odešel taky a nechal tam Yuuki samotnou. Ta se vzpamatovávala z toho, co Zero chtěl udělat a hlavně jí trápilo, že neví, jak by mu měla pomoc.
Ty ses mezitím poflakovala venku a chodila sem a tam a jakoby si cítila…snad žárlivost, že jsi sama Zera nezachránila? A vážně se chtěl zabít? Vážně si slyšela dobře? „Tsumiko..?“ zaznělo za tebou. Když ses otočila, stál za tebou překvapený Zero. Překvapený zřejmě z toho, proč jsi tak brzo venku…a hlavně jeho upíří smysli mu říkali, že tě pravděpodobně cítil na chodbě..?

Byla neděle, poslední volný den a jeden ze dnů, kdy u brány nestojí fanynky, aby čekali na své senpaie, protože ti v neděli neměli proč tudy procházet (krom Aida, který chtěl jen upoutat pozornost). Byl čas pro nás upíry, abychom se probouzeli. Yuuzuki s Toshiem a Aidem dělali od rána hluk a bordel všude možně. Akatsuki se snažil mírnit Aida, ale byl to lehce nemožný úkol. Shuji seděl na gauči a něco si četl a zbytek světa nevnímal…alespoň tak působil. Shuji má jinak přehled o všem, co se kde mihne. Ran se opírala o zábradlí a vyhlížela mě, jestli nevyjdu ze svého pokoje. Kaname byl zalezlí u sebe, Takuma zařizoval nějaké věci ohledně chodu ubytovny a Ruka (Luca) si znuděně hrála se šálkem od čaje. Po nějaké chvíli vyšel ze svého pokoje Kaname. To se všichni uklidnili a zanechali svých činností, aby ho pozdravili. „Nana-hime tu ještě není? Zvláštní o.o“ řekl si spíš pro sebe. Shuji to samozřejmě slyšel a knížkou si zastínil naštvaný obličej. Začínal být alergický na jakoukoliv poznámku o mě…hlavně pokud ji vyslovil Kuran. „Tak krásný den je dneska, nechcete někdo něco podniknout?“ navrhl Aido, Toshio se hned hlásil jako účastník jakékoliv špatnosti a Yuuzuki pomáhala vymýšlet, co by se mělo podniknout. Kupodivu i Takuma se přidal, že to není špatný nápad a nakonec se přidal Akatsuki i Ruka. Já už byla dávno vzhůru, ale nechtělo se mi nějak mezi ostatní. Když jsem slyšela, že většina odchází, ulevilo se mi. Oblékla jsem se a tak a vyšla ze svého pokoje. Ani jsem neudělala krok a už mě vítala Ran. Shuji se taky ozval, ale neodlepil se ze svého místa a dál měl zabořenou hlavu v nějaké knize. „Ah, Nana-hime! Nedáte si se mnou něco k jídlu?“ řekl Kuran, jakmile se přede mnou objevil. Nemusela jsem nic Ran naznačovat a ta pochopila, že se má přidat k Shujimu čtenářskému koutku. „Docela se o Hime bojím. Od toho plesu je taková bez energie a víc zamlklá :/“ řekla Shujimu, ale ten nijak nereagoval. Jen probodával pohledem místo, kde nás naposled s Kuranem viděl.
Sedli jsme si ke stolu a Kuran začal spořádaně jíst. Já se v jídle spíš jen šťourala. Neměla jsem na nic chuť. Kupodivu ani na krev. „Už asi víte, že do Noční třídy by měl přestoupit prefekt Kiriyuu Zero..“ začal Kuran a koukal se, jak se nimrám v jídle a když nedostal žádnou reakci, pokračoval. „Jen bych se rád ujistil, že ho tady nikdo nebude…trápit…a všiml jsem si, že vy ho zrovna v lásce nemáte, tak bych nerad zase řešil nějaké…příhody..“ dal důraz na slovo „zase“, což mě donutilo, abych se trošku zamračila. „Já zase slyšela, že prefektovi se sem moc nechce a mám dojem, že se tu ani neobjeví, takže nemusíte mít žádný strach…Kuran-sama...“ řekla jsem chladně a bez nějakých emocí. „Na oplátku bych měla taky prosbu. Nerada bych se zase dozvěděla, že…jsi byl hnusný na moji pravou ruku a nedovolil si, aby se o mě postaral…>:( A teď mě omluvte,“ zvedla jsem se a odešla jsem. Ještě jsme si stačili vyměnit né zrovna hezké pohledy.
Šla jsem do haly, kde seděli Ran a Shuji. „Shuji, můžeš na chvíli?“ Shuji odložil knihu a šel za mnou. Ran si jen povzdechla a šla se připojit k ostatním, kteří mezitím někde něco tropili.
„Nevím, kde začít, ale děkuji ti, že sis o mě dělal starosti. Kuran mi samozřejmě nic neřekl, ani se nezmínil o tom, že k tobě byl hrubý. Já jen doufám, že se to nebude už opakovat. Nakonec začínám pochybovat, jestli tahle škola byla dobrý nápad :/ Ale už kvůli Kuranovi to musíme vydržet..“ Shuji se nestačil divit. Nečekal, že bych vypustila tolik slov najednou. Hlavně v tu chvíli vůbec nevěděl, co říct…a pak se jen usmál a oddychl si.

Blížil se večer a ty jsi ještě byla venku. Dávno si už nebyl se Zerem a měla jsi takové špatné tušení…a taky že se to špatné tušení vyplnilo. Načapala si Zera, jak se sbalenými věcmi odchází pryč. Nevěřila si svým očím a bez váhání si ho šla zastavit. „Tsumiko-chan? V tomhle mi nezabráníš…já…já už nechci nikomu ublížit, jasný?! Chci aspoň pryč…nebo mi snad můžeš slíbit, že pokud se změním…na level E, tak mě zabiješ?!“ mračil se Zero, když si mu vstoupila do cesty. Tenhle slib se ti neuvěřitelně příčil. Představa, že bys ho měla zabít asi nebyla ta nejlepší. Ani jste si nevšimli, že za vámi stojím já. „Hola hej, hrdličky…měla bych pro vás tip,“ docela jsem vás vylekala a prefekt na mě mířil svou zbraní. „Tohle nebude třeba prefekte,“ zamračila jsem se a ty jsi mě nakonec vyzvala, ať teda mluvím. „Slyšela jsem, že existuje taková šikovná věcička, která by tady prefekta dokázala zkrotit…běžte se poptat u ředitele…Tsumiko-san, s tebou bych si pak ráda ještě popovídala, co ty na to?“ zrovna dvakrát si nadšená nebyla, ale nakonec jste se vydali za ředitelem, i když nejdřív jste si mysleli, že si z vás jen utahuju…ale kdepak. Jen co jste odešli, otočila jsem se směrem k jednomu nijak zajímavému stromu. Přišla jsem k němu a naklonila se a bafla na Yuuki, která vás celou dobu slyšela. „Snad ses mě nelekla ^^ Navíc, co tady takhle večer pohledáváš? Nebo snad špehování a odposlouchávání je práce prefektů? To jsem nevěděla,“ tvářila jsem se udiveně. „T-to není jak to vypadá! V-vážně! Z-zakopla jsem t-tady a .. a už mi bylo hloupé se před nimi objevit >.<“ koktala nervózně Yuuki a vypadalo to, že má ze mě strach…což mě neuvěřitelně těšilo. Zvedla jsem jen obočí a hodila po ní pohled ala „ještě uvidím, co s tebou udělám“ a zmizela jsem.

Mezitím jste byli u ředitele a prosili jste ho…respektive ty jsi ho prosila o radu…o něco, co by zkrotilo Zera. „Něco bych tu měl, to je pravda…ale jak vás napadlo zrovna tohle..?“ díval se na vás podezíravě. Nechal to ale být a šel pro truhličku, ze které vyndal náramek, který ti dal. „Když mu to přiložíš ke krku, zklidní ho to jak ovečku…tak hlavně buďte opatrní…škoda že nemám ještě jeden pro Yuuki :/“ ředitel tě vzal za ruku a dal ji blízko ke krku Zera. Jakmile se náramek ocitl v jisté vzdálenosti, zajiskřilo to a Zera to docela dost štíplo. Ty ses lekla, co to ten náramek udělal. Na druhou stranu si byla šťastná, že máš něco, čím Zerovi…můžeš pomoc a nemusíš ho zabíjet.
Odešli jste od ředitele a Zero se omluvil, že ještě někam musí zajít…a že se o něj nemusíš bát. „Teď asi na tebe bude čekat ta upírka, tak si dávej pozor…a slibuju, že pokud na tebe něco zkusí, zabiju ji >:C“ řekl, zadíval se ti do očí a pak rychle zmizel. Byla jsi z jeho pohledu chvíli v šoku, ale pak sis všimla mé přítomnosti. Jen si protočila oči v sloup a povzdechla sis. „Hmm, nový náramek? Moc pěkný ^^“ začala jsem naši konverzaci. „Saionji-san, ač mi to asi neuvěříš…chtěla bych se omluvit za moje jednání. Nezačali jsme zrovna nejlépe…já jsem nezačala zrovna nejlépe, ale zase pochop, že kdybys pocházela z takového rodu jako já, byla bys na tom úplně stejně. To je teď jedno. Nadále bych byla ráda, kdybys mě aspoň oslovovala Miyako-sama…ale to je taky jedno. Co ti chci říct…potřebovala bych tak trochu tvoji pomoc…neřeknu ti přesně, co chystám, jen potřebuju, jestli bys mohla prosím dohlédnout na Yuuki Cross. Určitě tu dívku znáš, nejde přehlédnout…spíš přeslechnout -.-„ zamračila jsem se, když jsem o ní mluvila. Nastala pak chvíle ticha. „Ani nevíš, jak závidím vám lidem…chtěla bych být aspoň na chvíli člověkem…spíš bych chtěla váš pohled na svět a žádnou…hierarchii…“ znova jsem se odmlčela, pak jsem se jen zasmála a rozloučila se. „Popřemýšlej o tom, jestli mi vůbec budeš chtít pomoct…zítra se u tebe zastavím ^^ Přeji dobrou a ničím nerušenou noc, Saionji-san,“ a zmizela jsem…

Dívat se do stropu nebo ven z okna pokoje, obojí vyšlo nastejno. Jak jsem se tak nutila usnout, hlavou mi vířila směsice myšlenek, obav a přání. Na jednu stranu jsem chtěla Zera vidět co nejdříve, i když Cross mi doporučil něco jiného. Asi jsem se chtěla přesvědčit, že je aspoň v jistém slova smyslu v pořádku. Ale taky jsem se toho setkání trochu bála, ne snad kvůli Zerově upíří nátuře, ale kvůli sobě. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. Rozhodně jsem ho nechtěla litovat, vlastně jsem ho spíš obdivovala za to, jak se drží a co všechno v sobě dusí, co všechno musí zvládat sám. Nebudu zapírat, i přesto mnou ten incident otřásl, mohla jsem to být já? Mohl to být kdokoliv jiný? Tak či onak, byla jsem odhodlaná mu nějak pomoct. Snad bych si mohla znovu promluvit s ředitelem... a kdyby mi nedokázal poradit, tak snad ona... Tu noc jsem si říkala, že bych snad byla ochotná spolknout svoji hrdost a poprosit tebe - o co vlastně? O pomoc? O radu? O informace? Kdo ví...
O moc moudřejší z toho nebyl ani Cross. Když společně s Kanamem zkontroloval Yuuki, na chvíli se zavřel ve své pracovně. Věděl, že po tomhle na něj Kaname bude tlačit a kdyby jen on... Měl by opravdu Zera přeřadit do Noční třídy? Kaname měl nepochybně pádné argumenty, ale ať o tom Cross přemýšlel, jak chtěl, nemohl si na tu představu zvyknout. Sám nejlíp věděl, jak moc se s tou proměnou Zero pere a jak moc tím trpí, ta nenávist k upírům, nenávist a opovržení, jaké chová sám k sobě, zařadit ho mezi ně by byl konec. Zničilo by ho to, zničilo by to jeho už tak otřesenou víru ve vlastní lidskost a to Cross odmítal připustit.
Tou dobou jsi i ty měla těžkou hlavu, ale zdaleka ne kvůli Zerovi nebo Yuuki. Pořád sis nějak neuměla vysvětlit Kanameho chování vůči Shujimu. Obvykle se nad ostatní upíry nepovyšoval, pokud nebylo třeba je nějak zklidnit, tak proč teď? Dost jsi pochybovala o tom, že by to mohl Shuji nějak vyprovokovat, za ty roky jsi věděla, že diplomatům Shujiho rázu se nešťastné formulace přímo vyhýbají. Stále bez odpovědí ses nakonec vrátila na kolej, po tom incidentu s Yuuki stejně bylo žádoucí, aby se nikdo z Noční třídy netoulal venku. Prošla jsi záplavou pozdravů ze stran svých spolužáků hledajíc koutkem oka Shujiho, ale ten mezi uvítacím výborem nebyl. Koho si ovšem vůbec nehledala, tím ti náhoda příhodně zatarasila cestu. Kaname mluvil jako obvykle, nedával najevo jediný náznak toho, že by bylo něco špatně. Ovšem, jako kdyby ho snad Shuji zajímal. I když, víc se na něj soustředit, možná bys nakonec odhalila mírný neklid v Kanameho očích. Aby taky ne, některé věci ohledně Yuuki ho zkrátka nenechávaly chladným, tu noc toho měl plnou hlavu, takže možná proto tvoji jedovatou poznámku přešel. Nemohla sis pomoct, všechna hierarchie a ten fakt, že mu dlužíš za záchranu, všechno to zbledlo ve srovnání s nenadálou zlostí, jaká se tě chopila při vzpomínce na Shujiho.
Konečně ses zavřela ve svém pokoji, daleko od všeho zmatku, daleko od Kurana. Po sprše ses cítila o cosi lépe, při nejmenším jsi byla klidnější. Kdo ví, co za chladnokrevný plán bys tu noc začala spřádat, kdyby nedošlo na nečekaného hosta. Téměř okamžitě po zaklepání jsi byla odhodlaná dotyčného poslat pryč, když se ozval Shujiho hlas a tvůj věrný společník vešel dovnitř. Tady stál, s tím typickým přívětivým úsměvem a rošťáckou jiskrou v očích jako pokaždé, když byl připravený vyslechnout tvá přání i obavy. Jak se dalo čekat, Shuji tu příhodu s Kuranem zamlčel, jako by nic vyprávěl o plese, o běžném dění na koleji a nebo poslouchal tebe, i když ti ten večer moc do řeči nebylo. Vyhovovalo ti jen tak sedět, nechat si od Shujiho vysoušet a rozčesávat vlasy a poslouchat jeho hlas, ten sametový hluboký podtón každého slova. Shuji byl taky spokojený, i když to jsi ty vidět nemohla. Celou dobu se usmíval, zprvu Daisuke a pak i Toshio v něm cosi podnítili. Nové odhodlání a chuť být s tebou, bránit tě před podobnými incidenty jako na plese, ale i před všemi drzými prefekty a jejich známými a hlavně před všemi typu Kuran. Shuji ti při česání rovnoměrně rozdělil prameny vlasů tak, že ti spadaly přes obě ramena, zatímco krk jsi měla odhalený. Nepřestával kartáčem i prsty zlehka procházet tvé havraní kadeře, když se k tobě opatrně naklonil tak, že se jeho rty téměř dotýkaly tvého krku. "Bez obav, Hime sama, ani Kuran nás nerozdělí." Tohle jen zašeptal a tys cítila jeho horký dech na obnažené šíji, naskakovala ti z toho husí kůže, ale bylo to příjemné. Stejně tak i česání a Shujiho vyprávění, v kombinaci s předešlou sprchou tě ta pohoda natolik ukolíbala, že jsi tenhle moment, natož Shujiho slova, vnímala jen vzdáleně. "Říkal jsi něco?" Zeptala ses jen tak mimoděk, ale byl to dotaz spíš ze zvyku, než ze zájmu. "Betsu ni, Hime sama, betsu ni..."
A přišlo ráno, po té pro mnohé nekonečné noci tady byl nový den, ovšem se starými problémy. Yuuki se mi pochopitelně omluvila, že z toho plánovaného výletu do města nic nebude. S jakousi pofidérní výmluvou za mnou ráno přišla, ale mně to bylo docela jedno. Soudě dle jejího bledého obličeje a ovázaného krku mi bylo jasné, že se musí přemáhat, aby mi zahrála tohle nepřesvědčivé divadýlko. "To nevadí, hlavně se dej zase do pořádku." Usmála jsem se nakonec, o svém náhradním programu jsem měla docela jasno. Vypadalo to na hezký den, volno a spousta dojmů z plesu, většina mých spolužáků, i když hlavně spolužaček, vyrazila do města, což mi hrálo do karet. Prakticky bez potíží jsem se proplížila ke klučičím kolejím. Ačkoliv jsem vůbec neměla jistotu, že se mnou Zero bude mluvit, rozhodla jsem se to risknout. K mému překvapení měl ale někdo stejný nápad. Schovaná za několika stromy jsem pozorovala Yuuki, jak vchází dovnitř. Neměla by spíš ležet na pokoji? Napadlo mě, ale pak jsem se jen ušklíbla. Asi tak, jako bych já neměla kroužit kolem klučičích kolejí. Dost dobře jsem si nedovedla představit, jak se teď Yuuki cítí, jak se k sobě se Zerem budou chovat? Co všechno ta minulá noc změnila? Pro Yuuki na jednu stranu hodně a přesto vlastně nic. Když pomineme fyzické následky onoho incidentu, Yuuki byla vyčerpaná i psychicky. Notnou část večera strávila v slzách, i když se snažila přestat. Nechápala to, nechtěla to přijmout, osoba, se kterou žila několik let pod jednou střechou, se kterou sdílela tolik tajemství, jí to své zamlčela. Cítila se zrazená a odstrčená, proč se jí Zero nesvěřil? Proč to před ní Cross i Kaname tak dlouho tajili? Vždyť ona by svůj názor na Zera nezměnila, dokonce i teď, s ránou na srdci i na krku, nechtěla nic jiného, než ho pochopit a podržet ho.
Nedalo mi to a po menší odmlce jsem se rozhodla Yuuki sledovat. Kolej se zdála být liduprázdná, většina kluků byla zřejmě pryč, někteří snad ještě vyspávali. Zůstala jsem schovaná v jakémsi podloubí jedné chodby, ale i tak jsem slyšela probíhající hovor, jelikož Yuuki nechala dveře otevřené skoro dokořán. Neopovažovala jsem se ani pohnout, jako kdyby sebemenší pohyb mohl narušit dění v tom pokoji. Sice jsem opravdu zřetelně slyšela jen útržky jejich rozhovoru, ale i tak a nebo snad právě proto se mi to zdálo daleko děsivější. "Zastřel mě." "Hnusím se ti, že?" "Nemůžeš dělat jako by nic!" "Nedokázal jsem zastavit tu část, která se tebou chtěla nakrmit." "Zastřel mě." "Zemřít tvojí rukou" "Zastřel mě." Najednou se mi ta slova začala opakovat, znovu a zas a já doufala, že jen blouzním. Slyšela jsem Yuuki, jak odmítá, jak ho uklidňuje, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se věci měly k lepšímu. Netuším kdy, nějak mi ten šok vzal pojem o čase, ale Yuuki nakonec vyběhla ven a dveře Zerova pokoje se s bouchnutím zavřely.
Chvíli po Yuuki jsem odešla i já. Bloumala jsem v blízkosti koleje, ale tak, abych případným kolemjdoucím nebyla na očích. Potřebovala jsem se vzpamatovat, co jsem to teď slyšela? Najednou jsem se ptala sama sebe, co tady dělám. Stejně jako na té chodbě, tak i teď jsem si připadala zbytečná, tohle vůbec nebylo o mně, ale o Zerovi a o Yuuki, něco, do čeho bych se asi neměla plést. Ale na to už bylo pozdě. Nevěděla jsem to a zprvu si tím nebyl jistý ani Zero, ale jeho upíří část si byla mé přítomnosti vědoma a to už tam na chodbě. Se špatným pocitem, že jeho rozhovor s Yuuki měl dalšího posluchače, vyšel ven a narazil na mě. "Tsumiko?" Trhla jsem sebou, očividně ani jeden z nás nebyl na tohle setkání připravený. "Ohayou..." Nějak mi došla slova. "Já... dělala jsem si starosti..." Zdálo se mi, že ať řeknu cokoliv, bude to špatně. Zeptat se, jestli je v pořádku? Jak by mohl, jasně se mi vybavovala Crossova slova. Jak se cítí? Jak by se asi mohl cítit, zničený, zhnusený sám sebou, vystrašený... Nemohla jsem říct nic, aniž bych mu to nepřipomněla. A tak jsme mlčeli a jen se procházeli. Chtěla jsem mu nějak pomoct, ale za boha jsem nevěděla jak. Snad aspoň moje přítomnost naznačovala to, co jsem neuměla říct.
Tvé ráno začalo o poznání klidněji. V hale sice bylo živo, ale to jen do té doby, než se většina tvých spolužáků rozhodla vyrazit ven, popřípadě se vrátit na pokoj. Jen Shuji a Ran zůstali dole a zatímco on si cosi četl, aby tak mohl beztrestně ignorovat Kanameho, Ran tě šla uvítat ještě dřív, než jsi otevřela dveře. Moc jste si toho ale říct nestačily, Kaname ti totiž nabídl místo u svého stolu, abyste společně posnídali. Ne, že by se ti chtělo, ale neměla jsi v úmyslu hned zrána dělat rozbroje. A tak jsi Ran gestem naznačila, že by raději měla jít dělat společnost Shujimu a ty ses posadila ke Kanamemu. Panovala mezi vámi zvláštní atmosféra, alespoň z tvojí strany bylo cítit určité napětí, ale držela ses dobře. Kaname s tebou chtěl probrat pár věcí a tak mimoděk do rutinní zdvořilostní konverzace zařadil i Zerův incident. Ne, že by se ti chtělo mít na koleji svého oblíbeného prefekta, ale nehledě na to, myslela sis svoje. Na rozdíl od Kurana sis nedokázala představit, že by Zerův přestup proběhl tak snadno. Kaname to bral téměř jako hotovou věc, jak taky zdůraznil už Crossovi, neměl na vybranou. "Řekl bych, že už to dávno není otázka toho, jestli chce nebo nechce." Možná měl pravdu, Cross si musel stanovit priority. Musel myslet na ostatní studenty z Denní třídy, ale hlavně na zachování tajemství akademie. Nemluvě o zájmu Asociace lovců, ještě jedna nehoda a mohl by Zero skončit hůř, než jen v Noční třídě...
Vyslechla sis, co bylo třeba, řekla k tomu své a tentokrát Kanamemu i rázně vysvětlila, co ti vadí. Když jsi odcházela od stolu, cítila ses najednou lehčí, jako kdybys tu tíživou zlobu nechala Kuranovi hezky na talíři. Byla tady ale ještě jedna věc, kterou bylo třeba udělat. Vzala sis Shujiho bokem hned, jak jsi ho uviděla. Zprvu jsi mluvila trochu ztěžka, ale pak to šlo samo, málem bys nevěřila, že to skutečně mluvíš ty, ostatně i Shuji byl překvapený. Ran vaši rozmluvu pozorovala zpovzdálí, když se k ní přidali Toshio a Yuuzuki. "Z Shujiho ta spokojenost přímo sála." Zašklebil se Toshio. "Mou, jsou tak roztomilí." Rozplývala se Yuuzuki, to se po ní Ran podívala. "Jak to myslíš?" Yuuzuki a Toshio se jen zasmáli nad nechápavostí své kamarádky. Ten smích upoutal tvoji i Shujiho pozornost, mohli jste si jen domýšlet, o čem ta podezřele vyhlížející trojice mluví. Každopádně, dluhy byly vyrovnány, obrazně řečeno. Byla jsi ráda, že ses Shujimu konečně mohla omluvit a tentokrát ti jeho spokojenost nezůstala skrytá. Byl upřímně překvapený a upřímně šťastný.
Volný den se pomalu ale jistě chýlil ke konci., na kolejích bylo zase živo, ale mě se ten veselý šelest netýkal. Opět jsem se vyplížila z kolejí a namířila si to k řediteli. Bylo toho dost, na co jsem se ho chtěla zeptat – a ne jen ohledně Zera. Jenže Cross ten večer zastával funkci prefekta, jelikož Yuuki ani Zero nebyli ve stavu, aby obstarali noční hlídku. Já to samozřejmě nevěděla, takže jsem se za ředitelem prošla zbytečně. Ještě naposledy jsem zaklepala a když ani tentokrát nepřišla odezva, s povzdechnutím jsem se otočila. Mattaku, takže zpátky na kolej. Už jsem byla na odchodu, když jsem koutkem oka zahlédla čísi siluetu, jak mizí mezi stromy. Zdálo se mi to? Asi bych měla dodat, že jsem nepoučitelná. Jeden by řekl, že po tom zážitku s Toshiem budu mít víc rozumu, ale mně to prostě nedalo. Opatrně ale svižně jsem se vydala za onou siluetou. Jaké to pak bylo překvapení, když jsem uviděla Zera, co víc, Zera se sbalenými věcmi! Očividně se mu přes den pár věcí rozleželo v hlavě a i když jsem byla neskonale ráda, že snad upustil od myšlenky na smrt, zmizet z akademie se mi taky nezdálo jako dobré řešení. "Kam si myslíš, že jdeš?" Jeden z těch momentů, kdy jsem mluvila spíše instinktivně, než s nějakým plánem. Zero se překvapeně otočil, byl si jistý, že ho nikdo nesledoval. No, jak se to vezme, já ho vlastně ani tak nesledovala, byla to jen náhoda, šťastná náhoda, jak jsem doufala. "Co tady děláš?" Řekl Zero namísto odpovědi. "Není to jedno? Na rozdíl od tebe neutíkám z akademie." Zamračil se, ale pak jeho výraz vypovídal spíše o smutku a já se najednou cítila špatně, že jsem na něj tak vyjela. "Zero, onegai…" "Ne, ty to nechápeš! Nemůžu tady zůstat, nemůžu dál ostatní ohrožovat! Ty víš… víš, co jsem udělal Yuuki…" Hlas se mu chvílemi třásl. "A taky vím, že jí na tobě pořád záleží. Ne jen jí…" Řekla jsem to a i když jsem se bála, že ten pohled nevydržím, dívala jsem se mu přímo do očí. Nakonec to byl on, kdo uhnul pohledem. "O důvod víc odejít, všem bude beze mě líp." To se skoro otočil, že bude pokračovat v cestě, ale já k němu prudce přiskočila a chytla ho za ramena. "To není pravda! Neříkej takové věci lidem, kterým na tobě záleží. Asi to nevíš, ale ředitel se snaží, jak jen může, aby ti pomohl. Yuuki za tebou na kolej taky nešla, aby ti něco vyčetla a já… já bych dala nevím co, abych ti nějak mohla pomoct, ale to se mi nepodaří, když odejdeš…" Nechtěla jsem ho pustit, skoro křečovitě jsem ho držela a mlčky na něj naléhala, ať to nedělá. Stáli jsme tam a ani jeden nechtěl couvnout, než Zero položil ruce na ty moje. Aniž bych se o to snažila, můj stisk povolil, až mi ruce sjely po rukávech jeho košile a volně se svěsily podél mého těla. "Nemůžu ti nic slíbit…" Řekl nakonec, ale v hlase jsem mu četla nově nabytý klid a snad jakési smíření. "Fajn, tak já něco slíbím tobě. Vždycky se na mě budeš moct spolehnout, dobře? Nemusíš všechno řešit sám." Pokusila jsem se o úsměv, i když v něm dozajista byly čitelné všechny mé obavy, ale i jakási nesmělá radost. "Vrátíme se?" Vtom Zero znejistěl, pohled upřený kamsi do houští. "Zero?" Zamračil se, když se ozval povědomý hlas. "Hola hej, hrdličky… měla bych pro vás tip." Líp ses uvést nemohla, teď jsme se mračili oba. Co ta tady dělá? Všimla jsem si, že Zero téměř automaticky sahal po své Bloody Rose. “Zero, mate.“ Zarazil se a ačkoliv svoji pistoli přímo nevytasil, obě jsme věděly, že je připravený zasáhnout, kdyby ses snad o něco pokusila. Spokojená s mým zákrokem ses dala do vysvětlování, i když to byly spíš narážky, než konkrétní informace. Každopádně to vyznělo zajímavě. O čem nám měl ředitel říct? “Tsumiko san, s tebou bych si pak ráda ještě popovídala, co ty na to?“ Jen jsem povytáhla obočí, co by po mně tahle princeznička asi mohla chtít? “Ne pro tebe není odpověď, viď?“ Byla jsem nedůvěřivá, ale lhala bych, kdybych řekla, že mě to nezajímalo. Nakonec jsme tě nechali za zády a vydali se zpět ke kolejím doufajíce, že třeba narazíme na Crosse a povedlo se. Vypadal docela překvapeně, když jsme se před ním vynořili uprostřed večera, ale při pohledu na Zerovy věci se zdálo, že chápe, co se stalo a co se mohlo stát. “Tohle bude ještě dlouhý hovor… Nemohu odejít z hlídky, ale přijďte zítra před vyučováním – oba.“ Těžko říct, jestli tím „oba“ chtěl zdůraznit, že i mě konečně zasvětí do tajemství téhle akademie, nebo to měla být narážka na Zera a jeho případné tendence udělat nějakou hloupost.
S Crossem jsme se dlouho nezdrželi, pokračoval v noční hlídce a od nás dvou se čekalo, že se odebereme na své pokoje. Ke kolejím jsme s skutečně vydali, Zero mě doprovodil a zřejmě věděl proč. Už z dálky jsme rozeznávali tvůj stín. Nevěděla jsem, že tím "pak" myslela hned. "Odbyl vás?" Usmála ses. "Ani ne, ale co na tom sejde, chtěla jsi se mnou mluvit, ne?" "Ano, s tebou..." Kulantně řečeno, Zero byl tady navíc. Mračil se na tebe a ty jsi s jakousi zlou grácií odbyla jeho pohled úsměvem. Otočila jsem se k němu a řekla polohlasně: "To zvládnu. Nic mi neudělá, proč by někdo jako ona takhle riskoval?" Znělo to logicky, i Zero s tím téměř souhlasil, ale zkrátka ti nevěřil, nemohl. "Jestli něco zkusí, bude toho litovat." To skoro procedil mezi zuby a odešel, i když bych se vsadila, že zůstal někde opodál, aby případně mohl zasáhnout. "Saionji san, ač mi to asi neuvěříš... chtěla bych se omluvit za své jednání."    Trefa, neuvěřím. Od tebe to znělo opravdu divně, ale i taky jsi pokračovala ve svém dojemném proslovu. Z jakési letargie mě probrala až zmínka o Yuuki. Na rozdíl od tebe, já ani Zero jsme nevěděli, že Yuuki byla svědkem Zerova nevydařeného odchodu. Pěkně jsi ji vylekala, když jsi přistihla v jejím provizorním úkrytu, jak nás sleduje. Dá se říct, že jste obě měly o čem přemýšlet. Yuuki byla znepokojená Zerovým chováním, pořád ještě nevstřebala ten šok z rána a možná pocítila stejnou bezmoc jako já na té chodbě. Zůstal by Zero, kdyby na místě byla ona? Dokázala by ho přesvědčit? Ty sis naopak připomněla, že Yuuki je pořád tady, pořád ta lákavá možnost, pořád ten stejný problém. "Jestli tomu dobře rozumím, chceš mě zahrnout do nějakého záhadného plánu, ke kterému mi ale nic neřekneš a očekáváš, že pro tebe budu stalkovat svoji spolužačku?" Jestli to předtím nevyznělo dostatečně absurdně, tak teď určitě. I kdybych ti chtěla nějak pomoct, dost dobře jsem si neuměla představit, co po mně chceš. To ji mám prostě špehovat? Co čeká, že zjistím? Jako kdyby Yuuki měla bůhví jaké tajemství. A pak ta tvoje poznámka o touze po lidskosti, hierarchie, huh? Jen jsem si povzdychla. "Ano ne, Miyako san... problém bude v tom, že ti prostě nevěřím. To, cos mi řekla, bylo buď neupřímné nebo neurčité a to je prostě příliš málo. Jestli ode mě budeš něco chtít, budeš si muset najít přesvědčivější argumenty. A díky, určitě dnes budu spát o poznání klidněji." Zakončila jsem svou promluvu úsměvem, zato tobě poněkud zhořknul. Prohru si však na sobě nedala zdát a s důstojností jsi odkráčela pryč.
Následující ráno jako by se vyjasnilo a nemyslím tím počasí. Ten ponurý opar předešlých dnů jako by ustoupil, tím ovšem nechci říct, že bylo vše zapomenuto. Naopak, některé věci se zaryly hluboko do paměti, jen se zdálo, že jsou všichni najednou schopní řešit je s jasnější hlavou. Před vyučováním jsem stavila za Crossem, jak chtěl. Zero už tam byl notnou chvíli přede mnou, měla jsem dojem, že jsem ty dva vyrušila v důležitém hovoru, ale ředitel mi jen pokynul, ať si k nim přisednu. Cross seděl za stolem, lokty opřené o jeho desku podpíraje si bradu. Jen si povzdychnul a ruce spustil na stůl. "Nebude to snadné, ale to asi oba víte. Saionji san, už je asi příliš pozdě, abys vycouvala..." Podíval se na mě a já mu téměř skočila do řeči. "Nehodlám vycouvat." Což byla pravda, předešlou noc jsem to slíbila Zerovi a teď si to v duchu slíbila i sama sobě. "Dewa... jedno řešení bych pro vás měl, částečné, ale přece jen." S těmito slovy vyndal z jednoho ze šuplíků dřevěnou krabičku s tepaným zámkem a bez otálení ji otevřel. "Tohle" řekl a podal mi nenápadný stříbrný náramek s přívěskem se znakem akademie: "a Zerovo tetování společně dokáží zmírnit projevy upíří stránky." Zdálo se to příliš snadné, ale Cross nás ubezpečoval o funkčnosti svého nápadu, stačilo jen utvrdit pouto, takhle to nazval? Dle ředitelových instrukcí jsem k němu natáhla ruku s náramkem, pak stačilo jen kapka Zerovy krve, která s červeným zábleskem dopadla na onen přívěsek. "Kdyby se nemohl udržet, stačí přiložit ten náramek ke krku a..." A Cross rovnou demonstroval výsledek, ani jsem nepostřehla, že posunul moji ruku k Zerovu tetování, když se opět objevil ten červený záblesk a Zera doslova složilo. Jako by nic se sesunul k zemi, jako kdyby snad omdlel, ale oči měl stále otevřené a vnímal vše kolem, dokonce po Crossovi hodil pár zlých pohledů, ale ten se jen spokojeně šklebil. "Není to moc... radikální?" Zeptala jsem se pohled upřený na paralyzovaného Zera. "Kdepak, kdepak. Je to užitečná věcička, ale těžko se shání, tak ji, prosím, opatruj, Saionji san a ne jen ji..." Po očku jsem se podívala na Zera, ale on odvrátil pohled, to ráno byl dost nepřístupný, ale zřejmě to tak muselo být. Minulá noc byla jako kontrast k tomu ránu, když si uvědomuju, jak otevřený a zranitelný tehdy byl a jakou hradbu si stačil kolem sebe do rána postavit. Já se ale uklidňovala tím, že mám klíč od zadních vrátek, aspoň jsem v to doufala.
Cross nám řekl své, moc jsme to neprotahovali a pomalu se vydali na hodinu. Cestou jsme oba mlčeli, občas po sobě střelili pohledem, ale beze slova jej zase odvrátili. Kolikrát se mi zdálo, že chce Zero něco říct, ale pokaždé tu myšlenku zavrhl, vlastně my oba. Když jsem pak došli do třídy, všechno jako by bylo při starém. A uprostřed té uklidňující rutiny jsme to byli jen my tři, co se změnili. Zero, Yuuki i já jsme se snažili nedat na sobě nic znát, ale nebylo to tak snadné. Yuuki si sice držela svůj roztěkaný optimismus, ale obvaz na krku a to, jak se vyhýbala Zerovi, působilo dost zvláštně a Yori si toho všimla. Na druhou stranu, Zero působil docela přirozeně, pouhému pozorovateli si zajisté zdálo, že je jen otrávený jako obvykle. A já, já se kupodivu rozhodla rozptýlit školou, takže jsem se opravdu usilovně snažila dávat pozor, aby mě ani nenapadlo zase se zaobírat událostmi posledních dnů. I když, někdy to rozptýlení přišlo samo, třeba jako po polední pauze. Hodina začala, učitel vešel do dveří a těsně za ním se přiřítil Ren, div, že ho nesrazil. "Sumimasen, sensei!" Vydechl se stejným nasazením, s jakým běžel a jak se tak prodíral ke svému místu, příhodně vedle Zera, stačil nebohého prefekta pošlapat.  "Ah, gomen, gomen, Kiryuu." Zazubil se a konečně si sedl, aby pro změnu pohřbil lavici pod nákladem svých věcí, které ve snaze cosi najít vykládal z tašky na stůl. Zero se na něho nevěřícně podíval,  ten kluk se mi jen zdá... Ale bylo to poprvé od toho incidentu s Yuuki, co se nám všem naskytl důvod k úsměvu, ač jsme se jej snažili skrývat sebevíc.

„Natasho, zlatíčko, musíš…vydržet a být…silná, rozumíš mamince?“ Černovlasá žena ke mně natahovala zakrvácenou ruku, aby mě pohladila po tváři. Začala kašlat a dusit se vlastní krví. Až nakonec umřela. V té chvíli jsem se probudila. Byla jsem celá opocená a neustále v šoku z toho divného snu. Co to mělo znamenat? Že by ta kniha, co jsem včera dočetla?

Uplynulo pár dní a momentálně jsme měli pátek. Poslední den školy v týdnu. Z přemýšlení mě vytrhlo slabé zaklepání na dveře. Nestačila jsem se ani nadechnout a do mého pokoje vešel, kdo jiný, než Shuji. „Nana-hime, vypadáte hrozně. Co se stalo? Špatné sny?“ Už jsem se přestala divit, že Shuji pokaždé trefí na to, co se mi dělo. Jakoby uměl číst myšlenky. Jen jsem zamrkala, jako bych chtěla tím mrkáním vypudit šok způsobený tím snem, který byl až moc živý. „Jo, spíš…divné sny. V poslední době se mi vážné zdají divné…věci…“ vzpomínala jsem na zakrvácenou ruku, která patřila té krásné černovlasé ženě. Shuji se na chvíli zamyslel. „Z toho si nic nedělej,“ přisedl si ke mně na postel a čekal, že mu podám hřeben, aby mě mohl učesat, jako to dělával skoro každé ráno. Ale nic jsem mu nepodala. Stále jsem zírala kamsi do peřiny. „Shuji, něco se se mnou děje. Poslední dobou se i chovám jako naprostá…“ na chvíli jsem se odmlčela. Hledala jsem pro své chování vhodné slovo. „…blbka,“ vydechla jsem. Shuji se na to jen pousmál a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Takhle bych to asi úplně neřekl…ale pár věcí se dalo udělat jinak,“ řekl a zamyslel se. „A co to bylo dneska za podivný sen, Hime-sama?“ Prolomil minutové ticho. Než jsem se pustila do vyprávění, podala jsem mu kartáč a Shuji se tak mohl začít starat o mé zacuchané vlasy. „Byla tam žena. Černovlasá, co si tak vybavím a byla celá od krve. Ležela vedle mě a natahovala ke mně ruku, jakoby mě chtěla pohladit po tváři a…a oslovila mě Natasho,“ odmlčela jsem se a Shuji na to nic neřekl. „Proč tak hloupé jméno? Kde mě tohle jen napadlo?“ Zamračila jsem se, ale po chvíli jsem na to přestala myslet a užívala si pročesávání mých vlasů od Shujiho.

Byl čas obléknout si uniformu a vydat se na vyučování. Většina osazenstva Měsíční koleje už čekala v hale. Na schodech jsem se střetla s Kanamem. Slušně jsem ho pozdravila a vydala se za svojí partou. Kaname byl z mého milého pozdravu překvapen. V posledních dnech jsme si vyříkali pár věcí a už to vypadalo, že spolu nikdy nepromluvíme. Musím teď působit jako extra náladová bytost. Nu co.
Všichni jsme se postupně přesunuli k branám, kde už čekali seřazené studenty z denní třídy. Mezi děvčaty byli i kluci, ale většina kluků z denní třídy u bran nečekali. Sledovali to někde z povzdálí a stěžovali si na kluky z noční třídy, jak je to nefér, že oni jsou tak skvělí a pohlední a oproti nim každý normální kluk vypadal jako nezajímavý obyčejný student, co nemá ani na rohlík. Brány se začali otevírat, Yuuki už energeticky pobíhala kolem s píšťalkou, Zera nebylo nikde vidět ani slyšet. Brána se otevřela úplně, a my jsme mohli projít cestou obklopenou studenty z denní třídy. Děvčata jásala a volala po svých idolech. „Aww, tohle je vždycky tak roztomilé. Je super být oblíbený!“ Radovala se Yuuzuki a koukala po všech těch jásajících studentech. Najednou se ale zarazila, napřáhla ruku a tím mě zastavila. A právě včas. Kdyby mě totiž Yuuzuki nezastavila, pošlapala bych něčí věci a pravděpodobně i toho dotyčného, co své věci upustil. „Aah, pardon, pardon!“ Ze země se zvedl rudovlasý klučina. Stihl si mezitím posbírat své věci a jen se na mě a Yuuzuki přihlouple usmíval. Pár studentů z noční třídy se zastavilo a čekalo na nás. Studenti z denní třídy jen zatajili dech a čekali, co z nás vypadne. „V pořádku. Nic se nestalo. Příště buď opatrnější na své věci.“ Řekla jsem přísně, ale zároveň mile. Kluk s červenými vlasy se jen uklonil, znova se omluvil a zařadil se neohrabaně mezi studenty. Yuuzuki se na něj usmívala s určitým zájmem. Ještě mu stihla zamávat. „Aaah, ten byl tak super roztomilý!“ Zaradovala se Yuuzuki. Já jen nakrčila nevěřícně obočí. „Myslíš?“ Zeptala jsem se, což byla chyba. Yuuzuki se najednou rozpovídala a do příchodu učitele nezavřela pusu. Ach ta její láska k lidem.

„Rene! Ty jsi vážně nemehlo! Takhle se ztrapnit před noční třídou!“ Vyšilovala jedna z Renových spolužaček. Ren, Yuuki, další dvě jeho spolužačky a i ty, jste seděli v jednom parčíku na dece. Yuuki tě nakonec přemluvila, aby ses přidala k jejich studijnímu kroužku. Měla to být kompenzace za ten nevyvedený výlet do města. Jelikož ale u bran taky zrovna moc času netrávíš, nevěděla jsi, o co přesně šlo a jedna z Renových spolužaček ti to celé podrobně vylíčila. Vylíčila to ovšem jako nejhorší drama, co se mohlo stát. Ren se jen podrbal ve vlasech a na tváři mu hrál bezstarostný úsměv. „Omluvil jsem se a o hlavu jsem nepřišel, tak co? To se stává…vám nikdy nic nespadlo?“ Vyměnil si s vámi pohledy. „Ne Rene. Tohle se v blízkosti noční třídy nestává. Jaké byly z blízka? Možná to není špatný nápad! Upustit nějakou věc…před…Aido-senpaiem…awww,“ Nicol, studenta ze zahraničí a Renova spolužačka i kamarádka, se začala rozplývat nad myšlenkou, jak by upustila nějakou svoji věcičku před Aidem a jak by se jejich ruce dotkli na zemi při snaze zvednout onu věc. Ada jen zakroutila otráveně očima a povzdychla si. Další Renova spolužačka. Noční třídu zas tak nežere, ale lhala by, kdyby nepřiznala, že se jí líbí Akatsuki. Ale na rozdíl od Nicol byla realistka a tak si žádné naděje nedělala. „Yuuzuki san mi přijde jako super milá osoba, ale od Nany sama nikdy nevíš, co čekat. Občas mi přijde dost děsivá,“ zapojila se do hovoru Yuuki a vzpomínala na mě, jak jsem jí tehdy vyděsila za tím stromem. Jak byla, snad poprvé, nachytaná.
Ještě jistou chvíli jste probíraly studenty z noční třídy a poté jste se rozhodli, že je nejvyšší čas dodělat všechny úkoly, abyste o víkendu měli klid.

Yuuzuki byla po zbytek dne jak vyměněná. Nedávala pozor, neustále byla myšlenkami jinde. „Yuuzuki?“ Oslovila jsem ji. Yuuzuki sebou trhla, jak se lekla. „H-hai?“ Měla vytřeštěné oči a čekala, že ji nějak sprdnu za to snění během dne. „Neříkej mi, že jsi zamilovaná? Takhle mimo jsi byla naposledy na Silver akademii, když ses zakoukala do jednoho kluka z vedlejší třídy,“ řekla jsem mile a založila si ruce na hruď. Yuuzuki najednou zrudla ve tvářích. „Ne, ne nic takového, žádná zamilovanost! T-to už je dávno za mnou!“ Odkašlala si a nervózně si pohrávala s prsty. „Dobře, dobře, když říkáš,..“ odmlčela jsem se na chvíli a probodla ji šibalským pohledem. Yuuzuki se zvedla z lavičky, na které jsme spolu seděli a popíjeli jahodový džus. „N-nemysli si, že nepoznám, že mi nevěříš! Ale já vážně nejsem do nikoho zamilovaná! Uvidíme se na ubytovně, zatím pápá!“ Vyhodila prázdnou krabičku od džusu do koše a vydala se pryč ze školního areálu. Já jen pokrčila rameny a dál upíjela svůj džus.

Yuuzuki se chtěla vrátit na ubytovnu, ale vzala to přes menší park, co patří ke školním pozemkům. Yuuzuki se stále červenala. Musela si na vteřinu zakrýt obličej dlaněmi a zatřást hlavou, aby se uklidnila. Jak si ale zakryla obličej a neviděla na cestu, do něčeho vrazila a spadla na zem. Na zem dopadlo ale víc věcí. „Jsi v pořádku? Omlouvám se, nedával jsem pozor na cestu!“ Ozval se něčí hlas a nabízel Yuuzuki pomocnou ruku. To je on! Ten z rána! „Já taky nekoukala na cestu, taky se omlouvám,“ usmála se Yuuzuki na Rena. Všimla si, že kolem nich jsou Renovi věci a tak se shýbla, aby je pomohla posbírat. Rena napadlo to samé a jak se oba shýbali, bouchly se do čela. Oba dva sykly bolestí a nervózně se na sebe usmívali. „Promiň!“ „Ne, to já promiň!“ Neustále se na sebe smáli a neohrabaně posbírali všechny věci. „Děkuju..za pomoc.“ Dostal ze sebe Ren a podrbal se nervózně ve vlasech. „Není za co.“ Usmála se mile Yuuzuki a schovala ruce za záda. Nastala minuta ticha, kterou prolomil Ren. „Já jsem Ren. Yamauichi Ren, denní třída….což jde asi podle uniformy poznat,“ nastavil ruku na seznámení a stále se nervózně usmíval. „A já jsem Yuuzuki, Haruka Yuuzuki, těší mě.“ Podala mu ruku a potřásli si s nimi. „Ah, viděl jsem tě zpívat na tom plesu, moc…moc pěkné, jak dlouho zpíváš?“ Začal Ren konverzaci a Yuuzuki se mileráda přidala. „Děkuji, miluju zpěv! Zpívám už…odjakživa,“ ušklíbla se. Nevědomky se začali procházet po parku a nakonec skončili na lavičce a povídali si ještě hodně dlouho o všem možném.

„Oi, Nana-hime, půjdeme s Daisukem do města, nechceš se přidat?“ Přiběhl ke mně Toshio opět plný energie. „Asi ne, užijte si to tam i za mě. Budu muset jít za Kuranem…něco kvůli ubytovnám, co já vím,“ odpověděla jsem. Toshio jen pokrčil rameny. „Tak to hodně štěstí. Tak hezký večer…v rámci možností,“ ušklíbl se a vyplázl na mě jazyk. „Že já po tobě něco hodím?!“ Zamračila jsem se na Toshia, který se měl už na odchodu. „To by ses musela trefit!“ Zasmál se vlastnímu vtipu a kráčel si to dál k hlavní bráně, kudy pak cesta vedla dál do města. Jen jsem nad ním zavrtěla hlavou. Pobrala jsem všechny své věci a vydala se k naší ubytovně. Hurá za Kuranem, hlavně ať už to mám za sebou.

Po cestě jsem přemýšlela o všem možném. Z mého snění mě ale přerušilo žďuchnutí. Otočila jsem se za zvukem, a koho nevidím. Procházela jsi zrovna kolem a nějak se ti zapletli nohy a spadla si na zem i se všemi svými věcmi. Dneska to byl nějaký upadaný den. Bez většího přemýšlení jsem šla k tobě a pomohla ti posbírat jak věci, tak tebe. Tohle jsi evidentně nečekala. Spíš bys čekala nějakou „vtipnou“ poznámku nebo pohrdavý pohled, ale ne pomoc, po tom všem, co se mezi námi stalo. „Ještě penál, tady,“ podávala jsem ti penál a nenechala tě ani nadechnout a spustila jsem svoji písničku. „Proč chci, abys sledovala Yuki? Yuki totiž může být nebezpečná. Časem. O nás o upírech už víš. V Yuki jistý upír dřímá, ale zatím se nemá k probuzení. Až se ale probudí, bude to průšvih. Proto na ni musíme dát pozor. A proč zrovna ty? Sama nevím, ale jsi něčím zvláštní,“ na chvíli jsem se odmlčela. Pak jsem k tobě natáhla ruku, dlaň ti přiložila ke spánku a mé oči zrudly. Nechápala si, o co se snažím, ale byla jsi ze mě tak v šoku, že ses v té rychlosti na nic nezmohla. Oči se mi vrátily do normálu a ruku jsem stáhla pryč. „Co si pamatuješ?“ Zeptala jsem se tě. Jen jsi mi věnovala nechápavý pohled a odpověděla. „Všechno, co se momentálně událo?“ „Hm, tak vidíš. Jsi zvláštní. Nepůsobí na tebe naše schopnosti. Tím jsi pro nás zajímavá, ale svým způsobem můžeš být pro nás hrozba.“ Znovu jsem se odmlčela. „Promiň. Od začátku se chovám jako idiot. Uvědomila jsem si ale pár věcí…a doufám, že v budoucnu mezi námi už nebude vládnout taková…nepřátelská aura, ač za to můžu z větší části já?“ Zamyslela jsem se a přestala na chvíli vnímat svět. Musela jsem na tebe působit jako nějaký šílenec. Jednou se chovám jak nejnamyšlenější princeznička, podruhé jako nejlepší kamarádka, potřetí jako zmatená chudinka plná uvědomění? Klidně bych se mohla označit za personifikaci chaosu. „Koukám, že už tě ředitel obdařil náramkem na zkrocení Zera?“ Pohled mi mířil na tvoji ruku a náramek, který jsi dostala od ředitele. „Mimochodem, pokud se Zero nedá brzo dohromady, bude nucen se přesunout do noční třídy…jen abys věděla. No nic, musím ještě něco zařídit. Dobrou noc.“ Rozloučila jsem se s tebou a odešla do Měsíční ubytovny.
Jen co jsem odešla, nestačila ses ani otočit a vyděsil tě něčí hlas za tvými zády. „Co chtěla?!“ Kdo jiný by se mohl ptát tímhle tónem, než Zero.

Po několika minutách jsem se konečně dostala do ubytovny. „Miyako-san, už tu na vás čekám,“ ozval se Kuran a scházel schody. Jen jsem si povzdychla. V hale jsem spatřila Ran a Shujiho. Dala jsem jim své věci. „Vezmete mi je prosím do pokoje? Za chvíli budu zpátky.“ Ran i Shuji se na mě jen usmáli a jakoby mi říkali „Do toho! Ať už to máš za sebou!“ Vydala jsem se za Kuranem a společně jsme se odebrali do jeho pokoje. „Musíme co nejdříve vyřešit Zera. Kiriyuu-kun se musí přidat k noční třídě. Myslím si, že dál už svoji upíří stránku nedokáže potlačit.“ Seděla jsem naproti Kuranovi s rukama založenýma na prsou. „Já si naopak myslím, že to ještě nějakou chvíli zvládat bude.“ „Oh, to si rád poslechnu tvůj důvod.“ „Saionji se o něj postará, kor když teď vlastní ten náramek…“ „Jaký náramek?!“ Kaname vypadal v šoku. „Ten, co dokáže Zera zklidnit, pokud to už sám nebude zvládat.“ Mile jsem se usmála. Kaname si jen povzdychl. Na tohle chvíli neměl slov. „Nějaký náramek ho ale neudrží člověkem navždy. Dříve či později to stejně budeme muset řešit.“ „Oh, jestli jde o to, kdo Zerovi dopomůže k celkové proměně, s mojí krví teda nepočítej. Pro takové drzé prefekty by jí byla škoda.“ Kaname si znova povzdychl. „To jsem si myslel, že řekneš.“ Jen jsem pokrčila rameny. „Je ale potřeba na něj tak jako tak dohlížet. Můžu tě poprosit aspoň o tohle? Dohlédnout na Kiriyuua, aby nevyvedl něco, co by nás, upíry, mohla ohrozit?“ „Jasně, s tím nebudu mít problém. Uvědomím o tom i ostatní.“ Kaname jen přikývl hlavou a ještě jsme řešili nějaké organizační věci ohledně ubytovny. Od Kanameho jsem se dostala asi až po hodině. V hlavním sálu už téměř nikdo nebyl, a tak jsem se vydala do svého pokoje.

V pokoji, na psacím stole, byli moje věci, které jsem předala Shujimu a Ran. Ani jeden z nich tu ale nebyl. Šla jsem si napustit vanu, přidala pěnu a relaxovala jsem v ní skoro hodinu. Na ubytovně byl klid. Nic zvláštního se nedělo a nikdo netropil žádné problémy. Pomalu byl čas jít spát.

„No tak, Tash, přidej! Přidej! Takhle mě nikdy nedohoníš!“ Volala na mě malá blondýnka s úsměvem od ucha k uchu. Měla jsem babu a honila jsem tu malou holku po rozlehlé louce. Z ničeho nic se ale vše změnilo a malá blonďatá holčička ležela nehybně v trávě s dírou od kulky v čele a mrtvým výrazem na tváři. Z ničeho nic ale otevřela oči a v tu chvíli jsem se opět probudila. „Co to..?!“ Posadila jsem se na posteli a zhluboka dýchala. Mohlo být tak 9 hodin dopoledne? Slunce už svítilo a všichni upíři ještě spali. Najednou mě přepadl pocit, že tu je někdo navíc. Yuki. Je tady. Dole v hale. Proboha, co tu pohledává? Slyšela jsem, jak volá Kanameho. Nemůže jí někdo umlčet? Nejlépe..navždy?! Pokusila jsem se její přítomnost ignorovat a znova usnout. Ale nešlo to. A evidentně jsem nebyla sama. Když jsem na sebe brala župan a vycházela ze svého pokoje, na schodech už byl Aido a mluvil s Yuki. Došla jsem k rohu chodby, dál jsem nešla a jen jsem poslouchala. Aido si s Yuki evidentně hrál a škádlil jí. Nejdřív celkem přátelsky, ale pak už dával najevo čistě svoji žárlivost. Všichni byli obeznámení s tím, že Aido by se pro Kurana rozkrájel a najednou si přijde nějaká holka, kterou Kuran kdysi zachránil a tváří se, jakoby jí patřil celý svět? Jo, to Aida rozčilovalo. Žárlil na Yuki a na její vztah s Kuranem. On byl s Kuranem mnohem déle a kde je nějaký vděk? Tak moc ho Yuki vytáčela. V hale se pak objevil Kuran. Neslyšela jsem, co si říkali, ale z toho, co jsem si mohla odvodit, dal Aidovi facku za to, jak zacházel s Yuki a tu si pak odvedl k sobě do pokoje.

Stála jsem opřená o zeď se založenýma rukama. Idiot, jak ho vlastně někdo může mít rád? Pomyslela jsem si, když kolem prošel Aido s rudým flekem na tváři. „Co?!“ Štěknul po mně a zakryl si dlaní tvář. Já jen pokrčila rameny a beze slova odešla zpět do svého pokoje.

Když se Yuuzuki ten den, nebo spíš večer, vrátila na kolej, vcelku brzy zapadla do pokoje. Jindy by se ještě zdržela v hale a povídala si s ostatními, ale tentokrát si vystačila s vlastními myšlenkami. Pokoj byl prázdný, Ran ti ještě pravděpodobně byla v patách, ale Yuuzuki to nevadilo. Ne, že by Ran byla natolik výřečná, ale nebýt chvíli nikomu na očích, to bylo to, čeho si Yuuzuki cenila. Sedla si na postel a povzdychla si. Ani jsi jí to nemusela připomínat, pořád si ještě dokázala vybavit toho kluka z Akademie Silver. Byl věčně zasněný, upovídaný a byl to člověk. Yuuzuki vždycky měla slabost pro lidi – ale bylo to tak špatné? Nikdy jim nechtěla ublížit, a čím byla starší, tím lépe se dokázala ovládat, nikdy se na sebe nedívala jako na hrozbu, ale neviděli to právě takhle ostatní? Yuuzuki nikdy neměla vůči nikomu předsudky, ať už to byl upír, nebo člověk. Vždyť o tohle lidem, jako je Cross, jde, ne? A přesto ji už od dětství všichni zrazovali od té bezelstné otevřenosti, s jakou ke všem přistupovala. Za ty roky se ale přece jen její přístup v něčem změnil. Zdrženlivost, jakou si Yuuzuki vypěstovala, nebyla kolikrát ani tak racionálně podložená, jako způsobená strachem a nejistotou. Mírumilovné soužití lidí a upírů, ale kdo se má snažit zapadnout kam? Vždy to byli upíři, kteří museli skrýt svoji přirozenost. Ale je možné vybudovat pokojné soužití, aniž by jedna strana přijala tu druhou? Vynechme teď upíry úrovně E, ale jsou lidé schopní, nebo spíš ochotní, akceptovat byť jen tu myšlenku podstaty upírů? Yuuzuki si v duchu procházela setkání s Renem. Zase ho viděla, jak před tebou neohrabaně sbírá svoje věci. Znovu si vybavila ten nervózní úsměv, když se potkali podruhé. A bylo to, jako kdyby se jejich ruce dotkly teprve před chvílí, když si připomněla to oficiální seznámení. Ti dva se skoro neznali, ale i přesto Yuuzuki k tomu roztěkanému klukovi cítila nepopiratelné sympatie. Věděla, že je to člověk, s kterým by chtěla znova mluvit, člověk, jehož vyprávění by si chtěla zase poslechnout, člověk, který jí mohl rozumět. Nebo snad ne? Usmíval by ses stejně, kdybys věděl, kdo doopravdy jsem?

A Ran se skutečně zdržela díky tobě. Být ti na blízku byla její povinnost, alespoň z jejího pohledu, takže z povzdáli sledovala i naši neplánovanou schůzku. Zasekla jsem se v knihovně a než jsem se nadála, byla tak akorát doba, abych se nechala seřvat prefekty. Ale vlastně mi to bylo jedno. Škola a všechna rutina se staly jen kulisou pro větší představení. I když jsem se přes den snažila rozptýlit se vším možným, takhle k večeru už jsem neměla sílu předstírat, že mě určité věci netrápí. Nebylo tedy divu, že jsem se příliš netrápila okolím, ta srážka byla téměř nasnadě. Ty jsi taky zrovna nedávala pozor, ale tu srážku jsi, na rozdíl ode mě, ustála. Jen jsem si otráveně povzdychla, a aniž bych řešila, s kým jsem se to vlastně srazila, začala jsem ze země sbírat sebe i své věci. Až když jsi mi, kupodivu, šla pomoct, uvědomila jsem si, s kým mě náhoda svedla dohromady. Jen jsem se na tebe překvapeně podívala, ale než jsem stačila cokoliv říct, spustila jsi ty. Nedá se říct, že bys mi ty novinky zrovna dávkovala, ale co už. Jen jsem si oprášila uniformu a vstřebavši aspoň část těch informací jsem ti věnovala nedůvěřivý pohled. „Asi už bych se neměla divit vůbec ničemu, ale stejně… Co čekáš, že udělám? A zvláštní v čem?“ Měla jsem pocit, že čím víc jsi mi chtěla říct, tím větší zmatek jsem v tom měla. Instinktivně jsem ucukla, když jsi ke mně natáhla ruku, ale moje reakce nebyla dost rychlá. Jen jsem zaraženě sledovala, jak se ti krvavě rudé oči zase vracejí do normálu. Nechápala jsem, o co ti jde. „Co si pamatuješ?“ „Všechno, co se momentálně událo?“ Odpověděla jsem, ale v mém tónu byla cítit otázka. Takže upíří mohou nějak ovlivnit paměť? Ale tvoje vystoupení ještě neskončilo. Mlčky jsem tě nechala domluvit, ale v duchu už se mi formovala řada otázek, na které bych se tě ráda zeptala. „Počkej, to přeložení je jisté? A vůbec, vybalíš na mě tohle všechno a pak si jen tak odejdeš?“ Zavolala jsem na tebe, když už jsi byla na odchodu, ale ty ses jen pousmála. „Nikdy nic není jisté, nezdá se ti? Jestli si budeš chtít promluvit, víš, kde mě najdeš.“ Ukončila jsi to a odešla. Zůstala jsem tam stát se svými věcmi v náručí a s hlavou zamotanou víc než dřív. Jak se mi tak vzdalovala tvoje záda, napadlo mě, že se sebou asi musíš být dost spokojená takhle mě rozhodit, ale náš rozhovor nebyl tak úplně soukromý a teď nemám na mysli Ran.

Málem jsem ty věci znova upustila, když se za mnou ozval Zerův hlas. Sice neslyšel, o čem jsme se bavily, ale už jen najít mě v tuhle dobu venku a s tebou bylo dost podezřelé. „To kdybych věděla.“ Odpověděla jsem trochu zamyšleně, ale Zerův ostrý pohled mě rychle vytrhl z dumání. „Riskuješ, když s ní vůbec mluvíš.“ Vyčetl mi – ne, že bych si toho nebyla vědoma. „Ona by zase riskovala, kdyby se mi něco stalo.“ I když jsem nepochybovala o tom, že kdybys opravdu chtěla, dokázala by ses mě zbavit a nezašpinit si při tom ruce. „Na to nemůžeš spoléhat. Co vůbec děláš venku? Máš být dávno na koleji.“ Zamračil se - kdyby to tak se mnou šlo vyřídit tak lehce, jako s jinými holkami z Denní. „Tentokrát jsem v tom docela nevinně.“ Bránila jsem se. „No jistě.“ Neodpustil si Zero s mírným úšklebkem ve tváři. „Vážně, třeba jsem ti šla naproti.“ Oplatila jsem mu to, ale Zero zase zvážněl. „Dneska máš jeden nápad horší než druhý. Pojď, odvedu tě na kolej.“ Najednou jako by se ochladilo – Zerovo chování, atmosféra kolem. Jistě, že mu nebylo do smíchu. Vybavila jsem si tvá slova, jestli ho skutečně chce ředitel přeložit… Šli jsme spolu jen kousek, ale naše mlčení jako by tu cestu prodlužovalo. Málem jsem ani nepostřehla Zerovo rozloučení, když jsme se zastavili u vstupní brány Sluneční koleje. „Tak dobrou noc a ať tě ani nenapadne zase venku pokoušet štěstí.“ Řekl polohlasně. „Neboj, nebudu… Jdeš na obchůzku?“ Zareagovala jsem. „Musím.“ Jen jsem přikývla. Zajímalo mě, jak na tom asi Zero je. Od toho incidentu s Yuuki už nějaká ta chvíle uběhla, ale já se stejně neodvažovala zeptat. „Dej na sebe pozor.“ Dodala jsem nakonec a Zero, už téměř na odchodu, se ještě zastavil. „Vážně tohle říkáš ty mně?“ Jen zakroutil hlavou a o chvíli později už jsme si šli každý po svém.

Zatímco pro mě se večer chýlil ke konci, tebe ještě čekala audience u Kurana. Ran se k tobě mlčky přidala a společně jste zamířily k Měsíční koleji. „Kuran by asi z Vašeho počínání nebyl nadšený, Hime sama.“ Prohodila Ran polohlasně. „To je jeho problém. Mimo to, Kuran taky nemusí vědět všechno.“ V opačném případě to mohlo být docela nepříjemné. Kaname by přece na svoji nejdražší Yuuki nedal dopustit a byť jen náznak něčeho takového by zřejmě dokázal rozvířit i vztahy mezi čistokrevnými. Když došlo na ono setkání, některé věci sis pochopitelně nechala pro sebe. Tématem číslo jedna byl Zerův přesun. Musela ses usmát, když jsi Kanameho lehce rozhodila detaily, které se k němu zatím nestačily dostat. Pravda, že nějakou tu dobu neměl čas sejít se s Crossem, ale ten si očividně poradil sám. „Tak Saionji, hm?“ Nešlo ani tak o mě, vlastně Kanamemu bylo úplně jedno, kdo jsem, spíš ho zaráželo, že mi Cross nenechal hned na začátku toho všeho upravit paměť. „Zdá se, že ho chce Cross mermomocí udržet v Denní třídě, to není nejlepší řešení…“ Bylo ti jasné, jak by to nejraději řešil Kaname, ale otázkou bylo, k čemu nakonec Cross svolí. A pak tady byla ještě Yuuki. „A ty bys snad toho drzého prefekta chtěl mít v Noční třídě? Myslím, že není kam spěchat. Mimo to, ten přesun by ranil hodně lidí – ředitele, Yuuki… Víš, že je to osobní, viď?“ Kaname po tobě střelil pohledem, ale jen se usmál. „Spoléhám na rozumný přístup všech v Noční třídě, hlavně pak na tvůj, Miyako san, dokážeš se přece krotit, nemám pravdu?“ Vrátil ti to Kaname. Ne, Zerův přestup by zajisté nebyl snadný, ale nehledě na ředitele nebo city Yuuki, Kaname byl přesvědčený, že bezpečnost je v tomhle případě důležitější.

Nakonec jste se s Kuranem v rámci možností shodli alespoň na tom, jak uklidnit zbytek Noční třídy, pokud věci naberou špatný směr. Stejně jste nemohli nic zásadního udělat, ne bez Crossova vědomí. Měla jsi toho dost, hovor s Kuranem tě akorát dorazil a i když ti teplá koupel odlehčila od únavy, spánku sis moc neužila. Jako kdyby jeden divný sen nestačil, spánek ti zpřetrhala další podivná vidina. Netušila jsi, kde se tyhle sny berou, ani co ti chtějí říct. A taky jsi netušila, co tady takhle brzo dělá Yuuki. No, brzo, bylo asi devět hodin ráno, ale většina upírů ještě spala. To ale nebyl případ Hanabusy. Jen jsi pootevřela dveře a jejich hlasy nabyly jasnějších obrysů. Slyšela jsi, jak Aidou Yuuki provokuje a ona vše chabě popírá, každá její výmluva tě jen víc otrávila. Byla jsi rozespalá a poslouchat Yuuki bylo to poslední, co by sis v tu chvíli přála. Už ses skoro chystala přerušit ten dýchánek, když si Aidou začal dovolovat příliš. Tedy, ne, že by tě tak trápilo bezpečí Yuuki, ale Kuran byl stejně rychlejší. Jak rychle přispěchal Yuuki na pomoc. Možná ti Hanabusy bylo i trochu líto, ale co čekal? Naivní blázen, možná ho ta facka probere z toho slepého obdivu ke Kuranovi.  Yuuki ještě chvíli mluvila s Kanamem, jak dlouho, to jsi netušila a vlastně ti to bylo docela jedno. Podařilo se ti znova usnout.

To pro nás obyčejné lidi už den dávno začal. Někdo si možná přispal, ale to nebyl případ Crosse ani můj. Konečně jsem ho zastihla, což byl v posledních dnech téměř nadlidský počin.„Nečekal jsem návštěvu hned z rána. Jen se posaď, dáš si čaj?“ Usmíval se Cross, jako kdyby ho snad přišel navštívit starý známý. „Děkuji, to není třeba, já…“    Ale Cross se zatvářil tak, že nešlo odmítnout. „Vždycky mám radost, když si se mnou někdo dá šálek čaje. Yuuki a Zero jsou jako prefekti příliš zaneprázdnění.“    Postěžoval si Cross s takovým komickým nádechem a postavil přede mě šálek čaje. „Omlouvám se, že vás ruším i dneska, ale přes týden jsem vás nemohla sehnat.“ Řekla jsem, ale Cross nad tím jen svižně mávnul rukou. „Pravda, musel jsem něco vyřídit.“ Ale o tom se očividně bavit nechtěl. „Chtěla jsem se vás na pár věcí zeptat.“ Začala jsem. „O Zerovi?“ Dovtípil se Cross. „Ne jen o něm.“ Přiznala jsem. Bylo toho dost, co jsem chtěla vědět o upírech, o téhle škole. Doufala jsem, že snad s pár odpověďmi budu moct Zera lépe pochopit, snad mu nějak pomoct. Cross nebyl proti, stejně nemělo smysl chodit kolem horké kaše, když už jsem toho věděla tolik. Mluvil o akademii, o svém snu, taky o hierarchii upírů a jejich schopnostech. „Ta Miyako Nana, je taky čistokrevná?“ Cross jen přikývnul. „To je. Ona a Kaname kun jsou mezi upíry velké autority.“ Tak princezna tahá za nitky, co? A jen čistokrevný upír může z člověka udělat upíra... „A když jste mluvil o úrovni E, je to… nevyhnutelné?“ „Přeměna na upíra ano, ztráta kontroly ne.“ Cross opatrně volil svá slova, dobře věděl, kam tím mířím, a nechtěl mi dávat falešné naděje. „Takže ty krevní tabletky…“ Cross upil čaje a opatrně šálek zase položil na stůl. „Bohužel, tak snadné to není. Ale při troše štěstí mohou utlumit touhu po krvi. Noční třída je toho důkazem.“ Tak to jsem hned klidnější…    Mihlo se mi hlavou, když jsem si vzpomněla na ten incident s Toshiem. Dopili jsme čaj, byl čas jít, ale byla tady ještě jedna věc, kterou jsem chtěla vědět. „Vy Zera přeložíte do Noční třídy?“ Cross si jen povzdychnul. „To nezáleží jen na mně.“ Ale bylo vidět, že se k tomu zrovna nemá. „Ale zastat se ho můžete, že?“ Cross se usmál. „To můžu.“ „Omlouvám se, že jsem vás zdržela. A díky za čaj.“ Řekla jsem a zamířila ke dveřím. „Já děkuji~“    Dodal Cross už s tím lehce přihlouplým úsměvem.

Sotva jsem vyšla ven, málem jsme se srazily s Yuuki. Nesla nějaké balíky, zřejmě byla pro ředitele vyřídit nějaké pochůzky. „Ah, Saionji san, ohayou.“ Pozdravila mě. „Ohayou, vracíš se z pochůzek?“ Kývla jsem směrem k balíkům, které držela. „Ah, jo, jen taková drobnost. Ředitel je u sebe, že?“ Ujistila se a já jen přikývla. Už se zdálo, že si půjdeme každá po svém, ale Yuuki se ještě zastavila. „Ne, Saionji san…“ Taky jsem se zastavila a otočila se k ní čelem. „Totiž, je to zvláštní. Obě… to víme, ale děláme jako by nic… Jen jsem chtěla, no…“ Yuuki se v tom trochu ztratila, ale já tušila, co asi chtěla říct. „Jo, máš pravdu. Je to zvláštní.“ Přitakala jsem, na chvíli se rozhostilo ticho. „Zero s tebou nešel?“ Zeptala jsem se pak. „Huh?“ „Myslela jsem na ty pochůzky.“ „Ah, tohle. Ne, nešel…“ „Prefekti si moc volna neužijí, co?“ „Asi už jsme si na to zvykli.“ Zasmála se trochu nervózně, ale pak mírně sklopila oči. „Jsem ráda… Jsem ráda, žes tehdy nenechala Zera odejít.“ Trochu mě zaskočila. Viděla nás? „Jo, ale já nejsem to, co ho tady drží.“ Řekla jsem a vyloudila na rtech úsměv. „Tak zatím, Cross san.“ Teď jsem zase zaskočila Yuuki já. Ale nebylo to snad jasné? Tak proč jen mi po tom úsměvu zůstala jakási hořkost?

O pár hodin později už se probouzeli i upíři. Tobě se ten den do vstávání chtělo jen pramálo. Sice se ti podařilo znova usnout, ale zpřetrhaný spánek už za tolik nestojí. Ozvalo se klepání – lehké a rytmické, stejně jako Shujiho hlas. „Hime sama, mohu dál?“ Jen ses přetočila na druhý bok a ospale zamrkala. Dokonce ani Shujimu se ti v tu chvíli nechtělo odpovídat. „Hime sama, je čas vstát, přijdete o krásný den.“ Ani teď jsi nereagovala. Než ses ale ve své ospalosti vzpamatovala, Shuji vešel dovnitř a už se skláněl u tvojí postele. „Já neřekla dále…“ Zamumlala jsi mírně v rozpacích, že tě Shuji zastihnul rozespalou a rozcuchanou. „Ne? Zdálo se mi, že jste mě volala.“ Usmál se nevinně – jak by ses na něj mohla zlobit? „Ráno tady bylo docela rušno, nevzbudilo Vás to, Hime sama?“ Zeptal se. „Vzbudilo.“ Odsekla jsi popuzená vzpomínkou na Yuuki. „Jen to?“ Překvapeně ses k Shujimu otočila. „Další sen?“ Shujiho intuice ti někdy skoro naháněla husí kůži. „Nedává to smysl…“ Špitla jsi, to se Shuji opatrně posadil na kraj tvojí postele. Sednul si a poslouchal všechno, co jsi mu chtěla říct. Nikdo nedovedl poslouchat jako on. Měla jsi pocit, že všechna rozladěnost pomalu mizí s každým jeho gestem, s každou vlídnou poznámkou.

Když ses po tom nelehkém ránu vypravila do vestibulu, už od schodů jsi viděla hlouček známých tváří usazených v rohu místnosti. Toshio, Yuuzuki, Daisuke, Hanabusa a Kain posedávali dole a očividně mezi nimi probíhala živá debata. To si ještě ostatní utahovali z Hanabusova políčku, hlavně Toshio. „Co sis myslel?“ Kroutil hlavou Akatsuki nad chováním svého bratránka. „Nemyslel.“    Smál se Toshio. „Fajn, že se bavíte, ale já trpím!“    Opáčil Aidou, ale to ostatní akorát víc rozesmálo. „Co je vůbec zač ta slečna? Nezdá se mi, že by vedoucí koleje dělal takový povyk kvůli nějaké bezejmenné.“ Napadlo Daisukeho. „Taky není bezejmenná. Yuuki Cross, prefekt a ředitelova dceruška.“ Odpověděl Kain. „A Kanameho chráněnka.“    Dodal Hanabusa kysele. „Páni, to je mi titulů pro jednu holku.“ Zašklebil se Toshio, to už ses k tomu hloučku přidala i ty s Shujim a Ran. „Ah, krásné ráno, Hime sama.“ Zanotovala Yuuzuki, načež tě pozdravili i ostatní a Akatsuki ti uvolnil své místo, aby ses mohla posadit. „Krásné? Mou, nevím, co si počít s tím vším časem.“ Řekl Toshio a líně se protáhnul. „Něco bych zakousnul…“ Dodal ještě a oči se mu nebezpečně zaleskly. Než se ale Toshio nadál, přilétla mu zleva facka. „Huh?! Co je?!“    Toshio se ublíženě díval na Yuuzuki. „Aho, chceš si to zase zavařit? A vůbec, nepřidělávej Miyako hime starosti!“    Opáčila Yuuzuki pusu našpulenou jako trucující dítě, zatímco Hanabusa se jen vítězně šklebil. „Kdo se směje teď, hm?“ Neodpustil si Shuji. Zdálo se, že u Noční třídy je všechno při starém…

Volný den je určitě příjemná věc, ale bohužel to volno taky nechává dost prostoru pro neodbytné myšlenky. Byla jsem řediteli vděčná za ten ranní dýchánek, i když jsem cítila, že mi neřekl úplně všechno. Co mi ale vrtalo hlavou, byl ten rozhovor s Yuuki. Samo o sobě to bylo docela zvláštní setkání, ale spíš mě zaráželo, že ty pochůzky vyřizovala sama. Pochybovala jsem, že by se na to Zero prostě vykašlal a nechal Yuuki tahat ty věci. Někdy odpoledne už mi to nedalo, stejně jsem s ním chtěla mluvit, tak proč ne? Jenže najít Zera jako obvykle nebylo jen tak. Dokonce jsem se i proplížila na klučičí koleje, ale ani tam jsem ho nesehnala. Už mi pomalu docházela představivost, kde ho hledat, když moji pozornost upoutala černá krabička pohozená na zemi. Ležela kousek od stájí, krabička s tabletkami. Mohly by to být ty Zerovy? Schovala jsem si ji do kapsy a zamířila do stájí, ale nikdo tam nebyl. Aspoň to tak vypadalo, ale když jsem vešla dovnitř, zaslechla jsem jakési tlumené zaúpění a rozhodně to nebyl kůň. A skutečně. V nejzazší části stájí seděl Zero opřený o zeď obličej zakrytý třesoucími se dlaněmi. „Zero!“ Zvednul hlavu a na moment se zdálo, že jsem ho vylekala. „Co tady děláš? Jdi pryč!“ Vyhrknul, ale já si k němu stejně dřepla hledajíc ty tabletky. „To jistě, počkej, bude ti líp.“ Konečně jsem je našla, ale než jsem je stačila dát Zerovi, chytil mě za ruku, ve které jsem tu  krabičku držela. „Ne, ty to nechápeš… Tohle mi nepomůže, tak jdi!“ Naléhal, zněl zoufale, ale bylo pozdě, už se v něm něco zlomilo. Najednou mi tu krabičku vytrhnul z ruky a odhodil ji kamsi pryč. Instinktivně jsem couvla. „Zero, musíš si je vzít…“ Ale to už jsem mluvila zbytečně. Jeho oči střídavě chytaly ten krvavě rudý odstín, jako jsem už několikrát viděla u tebe. Bránil se, ale marně. Nevěděla jsem, nakolik ty tabletky u Zera zaberou, ale jestli měly mít nějaký účinek, tak si je prostě musel vzít. Chtěla jsem je zase sebrat, ale sotva jsem udělala pár kroků, Zero se po mně natáhnul a strhnul mě k sobě. Skončila jsem na zemi, zatímco on mi přidržoval jedno rameno a skláněl se ke mně. Srdce jsem měla snad až v krku, když jsem na poslední chvíli vymrštila ruku s tím náramkem. Jen kousek, jen mírný pohyb a ten náramek by skončil přesně u Zerova tetování, ale to se nestalo. Jako zázrakem se zastavil kousek od něj. Ještě pořád jsem držela tu ruku křečovitě nataženou, zatímco se do mě vpíjely krvavě rudé oči, ale ne na dlouho. Vzápětí jeho stisk povolil a oči prozrazovaly, že se Zerovi podařilo potlačit svoji upíří stránku.

Zadíval se na mě, pak na ten náramek a odtáhnul se. Zase se opřel o zeď a dlouze vydechnul. Já se konečně vzpamatovala a posadila se. „Zero…“ Nedíval se na mě, nemohl. Vstala jsem a po chvíli našla ty odhozené tabletky. „Já ti říkal, ať jdeš… Přesně proto by ses měla držet dál!“ Jen jsem tam stála a bála se něco říct, nakonec jsem si ale sedla kousek od něj a taky se opřela o zeď. „Něco jsi ztratil.“ Podala jsem mu tu krabičku, aniž bych se na něj podívala. Chvíli jsem držela ruku nataženou, než si ty tabletky, i když váhavě, vzal. „Promiň… Nechtěl jsem ti ublížit…“ To jsem se k němu otočila. „Taky neublížil.“ „Ale mohl jsem.“ Jen jsem zakroutila hlavou. „Myslíš, že to všechno byly plané řeči? Budeš se muset snažit víc, jestli se mě chceš zbavit.“ Prohlásila jsem odhodlaně ruce založené na hrudníku. „Jak můžeš být tak nezodpovědná…“ Pokáral mě, ale vlastně byl rád, že v té stáji nezůstal sám. „Ne, Zero… Ty tabletky, vážně ti nezabírají?“ Zeptala jsem se pak. Možná to byla jen slabá chvilka, nebo to na Zera opravdu nemělo vliv? „Zabírají, trochu… Jen bych je do sebe musel dostat. Je mi z nich zle, ale bez nich ještě hůř.“ Přiznal Zero a pevně sevřel tu krabičku v ruce. Jestli mu po těch tabletkách nebylo dobře, maskoval to docela obstojně. „Asi bychom měli jít.“ Řekl po chvíli a vstal. „Máš od ředitele ještě nějakou práci?“ Zeptala jsem se a vstala taky. „Snad ne, nic krom večerní hlídky.“ Jen jsem přikývla a mimoděk Zerovi smetla z košile trochu sena. „Možná byste s Yuuki mohli k řediteli zaskočit na šálek čaje, udělalo by mu to radost.“ Zero se na mě jen nechápavě podíval. „Cože?“ „Ale nic, uvidíme se později.“ Rozloučila jsem se. „Později? Snad ne večer.“ Jen jsem se ušklíbla. „Dneska po večerce nevytáhnu paty z pokoje, slibuju.“ Dodala jsem ještě. Nemělo cenu být mu v patách, ani se na něco vyptávat. Snažil se tvářit, že už to bylo za ním, ale stejně ho stálo dost sil potlačit tu chuť po krvi a pak vydržet ty tabletky, aby vůbec mohly účinkovat. Potřeboval si odpočinout a já nechtěla, aby se musel kvůli mně přemáhat ještě o chvíli déle. Tahle epizodka mě ale utvrdila v jedné věci – tabletky nebyly dost dobré a od Crosse jsem asi zasvěcenější informace čekat nemohla. Takže už zbývá jen ona… Sice jsem měla ještě víkend, aby se mi to rozleželo v hlavě, ale v duchu už jsem stejně plánovala, kdy a jak tě kontaktovat.